DĚTSKÁ POHÁDKA O OSUDU. (l.)

Jak děti odešly, tak v drobném pokojíku

vše zůstalo... Zde hračky, knížek hromádka...

A knížku pohádek jsem v tichém okamžiku

zved’ se země a čet... Tak praví pohádka:

...Den prvý Osud zámkem zadumaně chodil

a zvolání se neslo temnem tlumeno:

„Dnes počet statisíc se lidských duší zrodil,

ó řekni, Osude, co dáš jim za věno?“

A Osud, stařec velký, plné dlaně zlata

v tmu hodil větrům v plen, a slavně slovo řek’:

„Jak dnes mi kvete všeho hojnost vrchovatá,

tak oněm ať je stejně celý žití věk!“

Dne druhého už Osud v zemanském jen dvoře

vlád’ shrbený, a v noci zase výkřik zněl:

„Dnes duší statisíce vchází v lidské hoře,

ó řekni, Osude, co dáš jim za úděl?“

Tu Osud stříbro hodil v dálku zachmuřenou

a s peněz cinkotem zní jeho žehnání:

„Jak dnes mi stříbro slouží bílou svojí cenou,

tak je ať život celý bída nezraní!“

A třetí den byl Osud mdlý a zpracovaný,

měď házel do noci a této věštby zvěst:

„Vám, kdož jste zrozeni, měď dávám, žití rány,

jak mně jest noci té, ať vaše žití jest!“

V den poslední krov jenom rozbitý se stáčí

a bída z koutů zří. Zněl výkřik v noci zas:

„Slyš, Osude, kdož nyní na svět přijdou v pláči,

co tebou souzeno jim žití ve zápas?“

Nic Osud nevhodil. Jen pochmurně a temně

řek’ kletbu tvrdou těm, kdož světlo uzřeli:

„Dnes bolest veškera a bída žije ve mně,

tak oni ať jdou žitím, bědní, ztesknělí!“

A marno prý se vzpírat, k nebi tyčit dlaně,

nezvratně usouzeno žití tvoje je;

a stejno, bouříš-li, či kráčíš odevzdaně,

jak slovo Osudu ti přiřklo koleje...

...Ta divná pohádka mi těžce promluvila

tak zvláštním hovorem až v duše hlubinu –

Kdo odsoudí? Kdo bije? Jaká hrozná síla?

Jen najít poslední tu všeho příčinu!

Proč, ono temné proč jen zůstalo mi na dně,

tou velkou otázkou vše hovořilo kol.

Ach, jak ta pohádka ji rozluštiti snadně,

proč radost údělem, proč krev a sten a bol!

A v chvíli té jsem cítil, z žití dráhy celé

že polovici za to postoupil bych snad,

jen moci záhadě té vášnivě a směle

se ve tvář zadívat!