Dětské sonety. (2.)

Mne dojímá ten tichý pohled váš!

cos známého mi z něho v ústret kývá,

že bezděky má duše plachá, snivá

by za ním spěla na kraj světa až.

To sny jsou, svatá mladosti, ach, stráž!

mě kouzlem křídlo jejich obevívá,

a toužný zpěv jich rosou v duši splývá...

Ó, vesno má, proč dnes se dotýkáš

mé duše mořem běd a strastí štvané

a nítíš žár, jímž nadšení v ní vzplane,

by znovu rozpadlo se v popel, prach? –

A úsměv váš dí: Nejsi šťasten dosti?

i nás se dotknou mrazy skutečnosti;

zde šťastni smíme být jen – v zpomínkách!