Dětské sonety. (3.)

Cit tajemný mě schvátí zas a zas,

a slovo na rtu bledém se mi mate,

kdy na mne snivě oko upíráte;

ach, z něho tryská svaté lásky jas.

I nevím, jak, a chvěje se mi hlas,

i ruce v klínu křečovitě spjaté;

mně zdá se pro to srdce vaše vzňaté

mé slovo každé chladné jako mráz.

Mně zdá se všední, co vám říci mohu:

jak mysl vroucí vznášet se má k Bohu,

o hříchu, o němž kdo z vás sotva ví!

Vždyť nebes záře po skráni vám splývá,

a v duši plá, co v srdci mém se stmívá:

jsem člověk hříšný – vy jste serafy!