Dětský motiv.

Náš hoch jak jabloňový květ,

od rána div mu stačí svět

a věru, jest ho plný dům,

až často v neklid sousedům.

A tak to chodí celý den,

kde jaká hračka musí ven,

tu železnice, most se zdvih’,

a tunel udělán jest z knih.

Na řadu přijdou vojáci;

kde jaká skříň, tu zobrací,

pak vystřídá se kruh a míč,

a trubka, koník, hrábě, rýč.

Vše prolez’ již a všady vnik’,

zní všady jeho smích a křik,

vstříc každému jde k schodům až,

všem otvírá jak domu stráž.

Však sotva večer s davem hvězd

se skloní v okno, umdlen jest,

vše z ruček padá bez vlády,

a vázne řeč i nápady.

Jak vesel byl, tak mlkne teď,

víc nedá na nic odpověď,

o léta zdá se starší být,

mdlý, touží jen se přitulit.

Postýlka – meta jediná,

tu často v pláči usíná...

Proč nad ním nejvíc dojat jsem,

když znaven klesá zmožen snem?

Víc dojat v duše hluboku

než dřív, kdy řádil v poskoku,

mně dražší v chvíli zemdlení,

než v děcka jarém bouření?

A pohnut ptám se, čím to, čím?

Ó, v děcku jasný symbol zřím

celého žití v jednom dnu,

taj vidím, který ústí v snu.

Mlád člověk, co vše chtěl a zmoh’!

Leč pozděj zmdlívá jak ten hoch,

vše padá z ruky, mlhavý

svět kolem, nic nás nebaví.

Jen k někomu se přitulit,

to poslední jest ještě cit...

Však dítě, nechci dumou svou

tvou radost kalit nevinnou.

Ta zítra vstane novým dnem.

Já radost mám, že v tobě jsem,

že z tebe mohu čerpat zas

dál k žití sílu, chuť a jas!