Dětský výlet.

Jaký to hlomoz pod oknem

tak časně zaznívá zrána?

Sotva se slunečním paprskem

rozlétla dne zlatá brána?

Vyskočím z lože udiven

a ospalé mnu si oči,

zda je to bdění, či je to sen,

co dole as můj zrak zočí?

Zbloudil tlum motýlů bělostných

na dlažbu kamennou města?

Však rázem hlasů hovor a smích

domněnku mou ze lži trestá.

To dětí zástup jest veselý,

na výlet k parníku chvátá;

mé oči posavad nezřely

té záře, lesku a zlata!

Ba všecko jak z dětských úsměvů

v nejkrasší světlo je stkáno

a je mi též vesele, do zpěvu –

začíná pěkně mi ráno...

Z těch tváří co dýše svěžesti,

co odvahy, víry a blaha!

Co stáří těžko je unésti,

dlaň dětská po tom, hle, sahá!

Zrak dětský nevidí propasti

od ručky ke stromu plodu.

Zřím k dětem dojat pln účasti,

zřím na nebe, zemi i vodu.

Ó děti, užijte všeho jen,

váš smích a hlahol tak známý

já budu slyšeti celý den,

jenž ráno hned vyzlacen vámi!

Ucítím, krásný posud je svět,

pokavad ptáci v něm pějí

a třpytí se pažit a voní květ

a děti se vesele smějí!