DĚTSTVÍ VELKÉHO MUŽE

Když zrodil jsem se, kometa

se zjevila. Já slyšel,

jak vítr praví ku mraku:

Hle, velký Machar přišel.

Už když mne matka kojila,

řídkou mou poznali vlohu.

Já měl své zvláštní mínění

o lidech, státu, bohu.

A zvláště o tom. Legendy,

ty záhy přišly ve psí.

Já všechno bystře rozpitval

svou kojeneckou skepsí.

A když jsem přišel do školy,

učitel dojat, hned volá:

Děti mé, tenhle genius

váží víc než celá škola.

Už v oněch se mi zdálo dnech

– to realismem sluje –

že není moře, není Čech,

jen Nymburk existuje.

I záštíplné lásky mé

se prvý jevil vzruch tu.

Já sousedce své Márince

dal nehoráznou buchtu.

Už v zcela malém klukovi

revolty byla kapka.

Já nenáviděl buržoy

a krad’ jim důsledně jab’ka.

Spisovatelský genius

už tehdy zářil jak svíce.

Já jednou konec doplnil

povídky od Nieritze.

Už tehda jsem nedbal překážek,

lidských si nevšímal soudů.

Já bral si vzor z té peřiny,

co plula proti proudu.

A vždycky v boj a v lásky vír.

My bili, nám bili hlavy,

však každý z nás vždy mušketýr

v lásce i boji byl pravý.

Mně, prosím, bylo deset let,

kdo tohle sved’, dámy a páni?

Jen J. S. Machar, mušketýr

a Gaskoněc ad vocem lhaní.