Dětství.

Obraznosti! – Vstaň a vem

sedmimílové si boty!

Dětství táhne mojím snem,

skočíme si podle noty.

Rychle v kruhy jiných sfer,

kol hřmí fraška báje stinná,

boty jsou však plny děr,

babka obraznost je líná.

Darmo křičím: Babo, hop!

Víš, to byla zlatá doba.

S větrem šlo to přes příkop,

v ráz teď v příkopu jsme oba.

Bože, vědět, kde jest kraj,

kde by spravili mi boty

v novou pout v ten mládí ráj,

zahrál bych si podle noty!

Devět vysokánských hor

příkře se mi staví v cestu,

devět draků chrlí mor,

když si jedu pro nevěstu.

Devaterá kolmá zeď

od toho mne sadu dělí,

volám – kdo dá odpověď?

Zámky všecky zrezavěly.

Varovný zní z vnitra hlas:

„Pouze jednou sem se vchází!“

(Vrátný cerber je tu čas,

slyším ho a již mne mrazí.)

„Poesie, nevěsta,

není ženou v celé žití,

hůře se nic neztrestá,

než chtít věčně s rtů jí píti.

Jednou hrad svůj otvírá

v něze, vášni, snech a touze,

potom se jen usmívá,

bolestně a hůř, jak dlouze!

Proto vari, na pochod

měj se, chlapče, s tou svou pleší,

sedmimílových pár bot

nepomůže, nepotěší!“

– Buďsi! Jednou byl jsem tam,

viděl mládí všecky divy,

obraznost čert vezmi sám,

byl to prázdný mumraj lživý!

Sedmimílových bot pár

na hřeb věším s resignací...

Růžná mlha zašlých jar

se tak těžce z lebky ztrácí.