DĚTSTVÍ.

Na cestě, kudy chodila jsem do školy,

kde zdi mne znají, dlažba, stromů vrcholy,

kde vstříc vše usmívá se na tě –

kde každý paprsek, jenž hraje po kameni,

v sen jakýs růžový se mládí mého mění –

zde, dětství mé, jsem potkala tě.

Tu k srdci sladkými jsi slovy mluvilo,

mých dávno pohřbených chvil ohlas budilo,

že cestou tou jsem chodívala,

kdy zraky čisty byly, vše svou rosu mělo

a v jitra růžových se paprscích mně chvělo –

mé dětství, zas jsem v tvář ti stála.

Své růže mělo's, Narciska jak z pohádek,

svůj oheň, jabloněk květ, stříbro živých řek,

i píseň, školačka již zpívá –

ty radosti své nevinné i malé boly,

své tÓny rozjásané luhů, lesů, polí,

i azur, v nějž se zrak můj dívá.

A náhle ve zraku tvém vidím perliti

se slzy, dětství mé... Ó rci, co vadí ti,

bys vyprávělo mi své zkazky?

Ty mlčíš, vidino má živá, tiše, sladce –

co pudí tě, že mizíš mi, jak ve pohádce?

Je to snad úsměv první lásky?

Tak smutně kyneš mi a mlčky odcházíš,

mé dětství, zadržeti nemohu tě již,

je náhle mezi námi cosi –

Je údolí slz to, či zářný život jiný?

Je konec tvého království, jdou žár, chlad, stíny.

Ó vím, proč navždy odešlo jsi!