DEUS – CREATOR.

Zem mladá zaplanula v plné kráse,

proud paprsků se linul po ní v jase

a rozvířil se na ní zlatou prouhou.

Jak chvěla se! Zda rozkoší? Či touhou?

Dech její splýval těžkou, sladkou vůní;

jak pohnula se, vln šum letí tůní,

strom šelestí a ratolesti kývnou,

jest země ještě bájí přepodivnou:

vše jedna záře, vůně, jásot štěstí,

vše hoří barvami, chce zlatem kvésti,

pták pěje, hrdlička své hnízdo staví.

Tak v první věk zem mladá plna slávy.

Hle, tam, kde stromů vzkvetlých nejhustěji,

kde mechu hedváb, kapradí se tmějí,

kde vlahý chlad se s tichem snoubí vzájem

a země teprv rozkošným je rájem,

jak lotosu květ sněhobílý plane,

aj, tělo z paprsků jak stříbra stkané.

To první člověk – z hlíny země vzatý,

v němž života plam ještě nerozžatý!

A přece jaký půvab, jaká krása!

Kde ruměn květů, jakým jabloň jásá,

s úbělem lilije se v tváři pojí;

katarakt vlasů tmavých v bujném toku

v šíj bílou splývá, k štíhlému až boku. –

A před ním obrovitý stín, hle, stojí,

své čelo do červánků opíraje,

jak mlhy jarní říza jeho vlaje,

v tisíci záhybů se vine dolů;

zář slunce skládá kolem aureolu.

Teď zvolna skloněn nad tělem se níží,

své zářné oko v nehnutou tvář hříží,

v něm plane všemoc, láska, slitování;

juž dotekl se rtoma mrtvých skrání,

dech’ v purpurová ústa tvůrčím dechem.

Hned zvlnila se ňadra volným spěchem

a ruka šine se juž výše k hrudi,

kde život nový pomalu se budí

a srdce tepotem se tiše hlásí,

hle, juž se nadzdvihly i dlouhé řasy...

Ó kouzlo sladké, které odtud sálá,

čarovné něhy hloubko neskonalá,

víc slunce blankyt nebe neozáří,

než odtud jasu rozlévá se v tváři.

Zří kolem člověk: stromy v dumách stojí,

a v dáli: v malebném kde mlžném kroji

se vrchy ssedly s pahorky blíž v kůru,

a vzhůru: blankytném kde ve azuru

jak oblak táhne lem té skvoucí řízy

vždy výš a výše, rozplývá se, mizí.

A duší člověka to blesklo znáhla,

a první myšlenka mu v duši sáhla:

v tom obláčku, jenž k nebi odletuje,

toť Božství, z něhož život vytryskuje.

Tam za ním spíná chvějící se ruku,

jak vlna v proudu – srdce v bouřném tluku.

Pad’ na kolena, plesem chvěl se vzduch,

kdy první člověk prvně zvolal: „Bůh!“

„Bůh“ kolem stromovím to zašumělo,

„Bůh“ pahorků se uklánělo čelo,

„Bůh“ jásalo to v sladké písni ptáků,

„Bůh“ hřmělo od země až do oblaků.

A první člověk stromů pod zelení

se prvně modlil v žhoucím vytržení!