Děva nemoudrá.

Děva, která ráda plká,

po celý den neumlká,

prázdnou, dutou mívá hlavu,

ušlechtilých nezná mravů:

moudrého nic nemá v ní,

ze rtů planý hlas jí zní.

Děvě, která klevetí,

neradno jest hověti;

jak zde jiných dotýká se,

pomluví tam tebe zase.

Dobře sobě poslouží,

kdo s ní býti netouží;

po takovém výzkumu

nejdřív přijde k rozumu.

Děva smělá, štěbetavá,

nesnesitelnou se stává;

o čem tu a tam se doví,

za čerstva hned jinde poví:

a jak postačí jí plíce,

poví ještě mnohem více.

Běda tomu zlozvyku.,

běda zlému jazyku!

Hořké slzy nevinné

kazí štěstí rodinné;

a ty padnou na duši

lehkovážné plkuši.

Děva blbě na svět čumí,

ničemu-li nerozumí;

u zkušených přátel svých

budí soustrast nebo smích.