DĚVA OPUŠTĚNÁ.

Chladný se již večer níží

V umrtvělé údolí,

Luna smutně s hůry zhlíží

Na vrbové vrcholí;

Již i červánky se tratí,

Všecko dřímá dědinou,

Tichost noční temno svatí,

Mne jen slyšet jedinou.

Hrůzotemný stín se valí

Údolím, co útok vln,

Strašné mraky hvězdy kalí,

Mlčí háj, dřív zpěvu pln;

Sama tady v hradu pustém

Mladosti své želím květ,

Děsím se, když tajným šustem

Štíhlé sosny hne se snět.

Zírám slzíc přese hradby,

Tam kde kaple vížka ční,

Sproštěna kde zemské klatby

Drahá matka věčně sní;

Svadly její zdobné líce,

Srdce její užral žel;

Bol nemoha nésti více

Otec s reky k boji jel.

Na bujného sednul oře,

Mne ku srdci přivinul,

S ním, o nevyslovné hoře!

Štít můj silný zahynul.

Nýl kde vážnotoký ječí,

Blahozvěstnou vlaží zem,

Padnul v krvochtivé seči,

V útoku ve strašlivém.

Tuť jsem v stálém smutku žila,

Na svůj v samotnosti klín

Vřelých slzí toky lila,

Bloudíc po hradu co stín; –

Až mne Milka lstného střela

V srdce měkké ranila;

Rána, ač v mých prsou vřela,

Život mi předc sladila.

Tuť jen jednou, jako mraky

Když se slunce vyvine,

Pozdvihla jsem vzhůru zraky,

Zraky na svět nevinné;

Slavík sladce v křoví zpíval,

An mne lásky plápol jal,

Větřík milostně zavíval,

Jinoch dívku k sňatku zval.

Cit můj jsem mu v srdce vlila,

Složila v něj budoucnost,

Věnce lásky jemu vila,

Jakých můž jen víti ctnost;

Nevěrník však ten mne lstivý

Planou mámil přísahou,

Oklamal mne jinoch lživý,

Dívku v lásce neznalou.

Jiné děvě sladkoustý

Zrádce snad již milost lká,

A mně hrozí život pustý,

Duch můj nářkem umdlévá.

Luna na své noční pouti

Na mé slzy hledívá,

Jeť jí žalem ustrnouti –

Za mraky se ukrývá.

Chladně noční vzdechy fučí,

Duši citnou láme stesk;

Půlnoc vážně s věže hučí,

Noční tam se kříží blesk:

Dřímej klidně, lichý světe,

Já na lůžko nemohu,

Mně jen tamto blaho zkvete,

Kde blesk barví oblohu.