Děva srdce mého.

Znáte srdce mého děvu?

O ne, vy neznáte ji!

Krásnou v lásce, krásnou v hněvu –

Mělbych zde již nebe s ní.

A tu srdce mého děvu,

Na niž stále myslívám,

Málo v lásce, nejvíc v hněvu

Jenom krásnou vidívám.

Znáte karminové záře,

Aurora když budí den?

Tak jsou sličné její tváře,

Milostnosti pravé kmen.

A ty karminové záře

Nebudí v mém srdci slast;

Neb já nesmím líbat tváře –

Musím, ach! hubinky krást.

Znáte „pomni na mne“ kvítko?

Také ona očko má,

Ano čistou, jako dítko,

Nevinností ducha plá.

A to „pomni na mne“ kvítko

Zřít tak na se vidívám,

Že se někdy jako dítko,

Oči sklopě, stydívám.

Znáte liliovou stkvělost?

Znáte leknín posvátný?

Hrdla jejího to bělost –

Také zdobí rámě ji.

A co liliová stkvělost?!

Mně ten leknín posvátný

Obejmouti brání bělost –

Zapasím, ach! darmo s ní.

Znáte hlazuru, níž stkvějí

Kosti se vzdy slonové?

Tací jsou, nimiž se její

Ustka pyšní, zoubkové.

A hlazura, níž se stkvějí

Kosti slonné, ještě mně

Nestkvěla se nikdy, její

Když srdéčko láskou žže.

Znáte pění Filomély,

V sen když ptence kouzlívá?

Taký hlásek liboznělý

Z jejich ust se ozívá.

A to pění Filomély

Láká slzy v oči mé –

Neb ten hlásek liboznělý,

Když jsem smělý, kárá mne.

Znáte vnadu, purpurové

Když se růže poupě rdí?

Takoví jsou její rtové,

Rtové zvoucí k líbání.

A to poupě purpurové

Jest mé strasti příčinou –

Nedajíť se zlíbat rtové,

Ač mne k celování zvou.

Znáte srdce mého děvu,

Děvu nejspanilejší?

Nuž tak víte, že je v hněvu,

Nežli v lásce krásnější.

Jakbych srdce mého děvu –

Teď mi hleďte radu dát –

Mohl v lásce, nežli v hněvu,

Spanilejší udělat?