DEVÁTÁ VLNA

Veliký příliv z hlubin moře vyprýštil,

a strašná řeka

jak pramen krve z otevřených žil

vyvřela, zajásala

podivnou hudbou k břehům země:

devátá vlna zavolala,

slyšel jsi, slyšel? Moře čeká!!

Devátá vlna zavolala,

jak bouře od ostrovů Mrtvých ponuře a temně,

slyšel jsi, slyšel? Moře čeká!

Ó, každý musí jít ať tuleň nebo ryba

neb vlaštovka neb buřňák – musí jít,

ať k nebi křídla zvedá nebo zemi líbá,

ať touží žhavě žít neb laskavý mít klid,

ať muž neb žena, dítě,

jež kolébáno s hrůzou procitne,

neb tráva, kámen – marno: v ony sítě

záhadné vody blankytné a průsvitné

jít – musí jít!

Slyšel jsi, slyšel? Onen divný tón,

gis ono památné jak rudě fialový vřes,

jak šílenství všech lásek vyskytnuté dnes,

jak na dně moře hranu plakající zvon

a pod rubášem mlhy mrtvých sbor

refrainem přizvukuje: Nikdy víc a Nevermore!

Devátá vlna zavolala,

jak by se smála, prosila a štkala

svůj rozkaz temný, přetajemný – –

ať vlašťovka neb tuleň, tráva – kámen,

muž, žena, dítě – uvrhne se zmámen

v ten závoj splývavý a jemný

do světélkujících a lákajících ramen,

jež perlovým svým smíchem škrtí

v hodině neodvolatelné smrti.

Člun Don Juanův vynořil se z moře

a zmizel, jakýs koráb šťastný vyplul z mraku

a zmizel, nebetyčná loď podobná hoře

se zjevila, a skořápka z ní zbyla vraku,

stříbrný měsíc jak hostie vyšel

a zmizel polknut čedičovou skalou.

Devátá vlna! Slyšel jsi ji, slyšel?

Je odsouzen, kdo slyšel.

Ó, příliš viděl, žil a cítil...

Svět krásný byl a do zázraku vznítil

svou věcnost malou

v ohniska srdcí zachycenou!

Mou sevři pevně ruku! Hebkou, bílou pěnou

zastřeno bude naše objetí.

Svítání bledých kouzlem polonoc jde měkká,

jde jako zrcadlení zásvětí.

Úchvatný tón zní, slyšíš? Pojď, teď přiletí!

Gis ono fialové jako hříva vlny cválá...

Devátá vlna zavolala.

Ó, Moře čeká!!