DEVÁTÁ VLNA.

Tak žlučovitě zelené je moře

a hází sebou, bílou pěnou stříká

a řve a hučí.

Sotvaže sed jsem na své staré místo,

na černý balvan,

hned zjitřilo se lítě,

a půlkruh vln jak rozkácený hřeben

zdvihl se v dálce,

zdvihl se, stojí mžik – a jako v povel

žene se ke mně, sevírá se v běhu –

třesk!

a rozbit zpět se kácí...

Hned rozlítil se v dálce hřeben druhý,

vzpjal se a letí bílou pěnou soptě –

třesk! –

je stejně troskou.

Však třetí již se v dálce zase týčí,

po jeho zmaru vstává hradba čtvrtá

a pátá, šestá, sedmá, osmá,

– pláň žluče při tom syčí, kypí, hučí –

pak devátá se vlna vztyčí zlostně,

všech větší dřívějších,

a vítězně řvouc sužuje se k centru

a v trysku roste třesouc světlou kšticí –

třesk! –

tu zachvěl se můj starý černý balvan,

já utíral pak slanou vodu s lící...

A bylo ticho...

Moře se chvělo

už jaksi jenom sledy rozčilení

a hučelo si spokojeně...

Než sotva tvář má zcela oschla,

zas hněv je pojal,

žluč zelená zas blýskala mu tělem,

vztek syčel z něho,

mručení, dusot, dunění a hřmění

a znovu osmkráte ke mně hnalo

a po deváté znovu v líc mi vstřiklo...

Buď s bohem pro dnes...

A vy, Olympičtí,

ochrannou ruku držte

nad lodí v obzoru se zmítající,

nad lodí plnou bědných slabých lidí,

při vlně deváté...