Devatenácté století.

Již slunce století se sklání, sklání,

jen něco ještě dnů a zapadne.

Kdys vzešlo, hrdé majíc pousmání

pro Korsikána pěstě vševládné;

teď hasne, v smutku, bez červánků plání,

v tmách mračných budoucnosti záhadné;

a modlí se i klne lidstvo kolem

jsouc rváno hněvem sklamání a bolem.

Ba, bolem. – Zvučná o svobodě hesla

a o bratrství – co dnes skutkem z nich?

Co míru korouhev dnes? Ve prach klesla.

Co lidskost? Vrtoch prý hlav nemocných.

Ty divy, jimiž věda zem tak vznesla,

kdy zhojily kde srdcí zraněných?

Tak všudy malátnost, stesk bez naděje

a úzkost, vše že k velké krisi spěje.

A přec, ó slunce hasnoucího věku,

Bůhť pán i tvůj! My nechcem tesklit jen.

l ty přec mnohých skytlo jsi nám vděků

a počal přec jen lepší světu den.

Um lidský vítězí, tmy na útěku;

hrad bezpráví nejeden povalen

a pak – vždyť polibkem tvé záře ranní

lid Husův slavil svoje z mrtvých vstání...

Teď v mraky zapadáš, a ve předtuchu

zlých vichřic rozechvěn se hrouží svět.

Nuž, cítíme i my ty vlny vzruchu,

však přece směle dál jdem v příboj let:

my zříme jiné, zářné slunce duchů

i z nejčernějších mraků vycházet.

Tím sluncem Kristus! Ať kdo o Něm neví,

On v příští věk se v nové slávě zjeví.