DEVÁTÝ LISTOPAD.

Ve staroměstské piterně

má krčmář Janek hojné žně;

těm, kdož se na groš nedívá,

rád šenkéř Janek nalívá.

A pijí všichni z hluboka,

jak mřít by měli do roka

a ještě těla před zhoubou

se loučit chtěli s nádobou.

Od včíra Praha v rozchvění –

jak pekelného mámení

od úst jde k ústům jeden hlas,

že české slávy pobled jas.

Má krčmář Janek hojné žně,

i starý brach, jenž při loutně

těm pitcům zpívá o pití,

leckterý grošík pochytí –

však hrdlo jak by chraptělo

a do zpěvu se nechtělo.

Co chvíli hlavou zatočí

a slza tře se do očí,

jak hořký smutek v leb by sed

a tesknou zahrál naposled:

„Šel včera na soud český lev,

pod Hvězdou dozněl jeho řev

a nadál zbude pláč už jen,

jde vítěz blíž, jde zachmuřen,

na Prahu mračně pozírá

– svá oka lovec prostírá.

Co bylo včera a co dnes!

My skvělý mohli slavit ples,

však Fridrich slavil spíš než měl

a dneska hrad už oněměl.

Ti cizozemští soldati

nás v kaši chtějí nechati;

utekli včera bez zbraní

po krátkém boje zaplání.

Hnal z bitvy každý, jak jen moh,

na Bílé Hoře zbraní stoh

a pár set mrtvol, šakali

jež ssebou lační nevzali.

Tak prohráli nám českou zem

pan Kurfirst, Hollach s Anhaltem.

Jsou páni pěkně za větrem

a Tilly, Bukvoj táhnou sem,

ve vojanský pak mísí šum

se jesuitské Tedeum.

Jak bude u nás, každý ví,

jsou havrani už hladoví

a v moc svou Mydlář, starý kat,

teď české hlavy bude brát.

Že mnohý nechtěl měšcem hnout,

teď císař nad ním vezme soud

a Tilly, Bukvoj, jesuit

krev českou chtivě budou pít.

Nového vzduchu cítit van.

Všem věrným Čechům pomoz Pán...“

A hospoda v ráz umlká,

plech o plech více nehrká.

Všem hořkost sedí na retech

a tlumený jde jizbou vzdech:

„Už Kurfirst, Hollach s Anhaltem

prohráli Čechům českou zem.

Kde zástupy, jež do dálí

křižácké panstvo zahnaly?

Táborský u nás pohas duch.

I tobě, pěvče, pomoz bůh.“