DĚVČÁTKA ZPÍVAJÍ

Ej, holohou, holohou,

děvčátka zpívají pod modrou oblohou.

Děvčátka plavá i s hnědými vlásky,

snědá i zrzavá, žabátka rozmilá,

ulice celá se do tance chytila,

švitorné pustila sedmihlásky,

točí se, výskají, cupkají nožkama –

„Ty můj milý posle, spravuj mi to dobře, dobře,

jako já sama –“

Písnička vyletí

jak ptáček jarabáček

nad domy, nad stromy, nad obláček

písnička vyletí –

Já myslím ve chvíli té

tak vroucně, tak dojatě, úsilně,

já myslím na děti,

na děti bílé a rudé a snědé,

na děti žluté a černé a hnědé,

na děti negrů a na děti z Číny,

na děti z daleké domoviny,

tam, kde se táhnou stepi a puszta,

z pradávných pouští kde osení vzrůstá,

kde šumí Volha a Dunaj a Don,

kde duní nad Prahou večerní zvon –

A vidím ruce,

v šílené křeči sevřené prudce,

a vidím hlavy,

spíjí je sen tak nestvůrně dravý,

vyskočí z grimas a pobožné fráze:

Potopa krvavá rozbije hráze.

(Je to tvůj svět, ty jediný Bože?

Oheň a pumy, tanky a nože?)

Rozbijte ruku, co nože chce brousit,

rozbijte ruku, co děti chce rdousit,

bílé a rudé a černé a snědé,

všech barev, všech rodů, žluté i hnědé,

i děti negrů i děti z Číny,

i děti z rodné mé domoviny,

tu ruku rozbijte, tu ruku rozbijte!