DĚVČÁTKO

To bylo z jara, kvetl bez,

já u ní tiše stál,

v lenošce staré seděla,

v tvářičce žluté žal;

u jejích nohou bílý pes

na výslunní se hřál.

Let deset je jí. Nechodí.

Kol děti skotačí.

Což se ty oči ubohé

nesmějí, nepláčí?

V rtech stažených jsem bolest čet’,

jíž slova nestačí.

Smrt dobrotivá nepřijde –

ó měla přijít kdys!

Já líbezné to dítě znal,

má tabes dorsalis –

zda možno, že kdys v tváři té

hrál smíchem každý rys?

Rozkošná byla, zářící.

Vlá zlatých vlásků směs,

růžový oheň na líci

a v hlase jeden ples –

zjev luzný štěstí života,

jak viděl bych ji dnes!

A nesplakal jsem nad ní už;

ráj zřel jsem v zápětí,

jejž musí Bůh můj, dobrý Bůh

dát tomu dítěti,

neb nemožno, by nedal ho,

tak vida trpěti!