DĚVČE Z HOR.

Tam na strmé výši nad jezerem,

kde stelou si noci mraků šerem,

kde ve skalách černí se hnízdí orli,

kde trojitou ozvěnou bouře horlí:

tam nasbírám trávy a zelených proutků

kůzlatům našim na pochoutku.

A na svahu sypkém na kraji lesů,

kde sotva se drží kořeny vřesu,

tam zahrádka moje , tam len mi květe,

a nechť mi ji z jara příval smete,

zas nanesu půdy, a naseji čile

ženichu svému na košile.

A vysoko v horské úžlabině

kde potkám jen skaliska na pěšině,

kam nezajde člověk ni pláče rádo,

kde pase jen vichřice mraků stádo:

tam spěchám, kdy zdaleka bouře hučí,

chaloupce naší do náručí.

Tam matička bílé nitě přede,

když jeseň tká venku samé šedé;

tam hoví si tatíček po své práci,

když v lese zaň vítr sosny kácí;

tam zpívám, kdy praská to v naší střeše,

sobě i našim ku potěše.

A v zimě, kdy v závěji chaloupka zmizí,

kdy zbloudil by pěšinou známý jak cizí,

můj ženich i po tmě ji pod sněhem najde

a na dlouhý večer k nám vesele zajde;

pak tichá tu radosť jako doma,

celého světa nevědoma.