DĚVČE Z OBCHODU

Kadeře havraní

vlály jí po skráni,

azurným zrakem svým kolkolem zírala,

nad zboží hromadou

svěsila hlavu svou,

bělostnou ručkou svou slzu si stírala.

Vřelo jí ve hlavě,

v pestré té záplavě

nádherných látek a hedvábí, stuh,

od rána musí stát

za stolkem, slyšet lát

pána, jenž pro bídu její je hluch.

Do noci prodává,

za to plat dostává,

jaký by dělnice nechtěla vzít:

za celých zlatých pět

vesele zřít má v svět,

slušně a čestně a pořádně žít.

Setřela slzy své,

vzplanulo očí dvé,

ze zornic sršely divoké plameny,

odboj a nenávist

k mocným v nich bylo číst

a já jsem do nich zřel krásou jich zmámený.