Děvečko, vstaň

„Talitha kumi!“ řekl Pán – a dívka z mrtvých vstala...

Byl večer tichý... Šel jím sám... Sluneční koule zapadala...

Stesk podivný, jakého dosud nepoznal,

mu náhle v srdce rozjásané padl,

myšlenku za myšlenkou cvalem hnal

a temnem půlnočním se na vše kolem kladl...

„Talitha kumi!“ řekl Pán – a hlavu tiše sklonil...

Do jeho smutku se stromů smích cikád sladce zvonil...

Ba, k čemu asi, v jaké zlo a hřích –

do jakých zármutků a v jaký nekonečný svízel? – –

Tak ptal se sám... A cikád zlatý smích

dál prýštil z korun stromů všech a kdesi v dálce mizel...

„Talitha kumi!“ ztrpklo mu, když po třetí je řekl...

A nachýlen šel noční tmou, jak by již kříž svůj vlekl...

A země bolestná, jak byla od věků:

krvavá rána bez konce se ukázala člověku...

A vůkol nad ní v tmách a zaraženém tichu

se stromů zlatě zvonilo jásání hmyzího smíchu...

Tu náhle Kristův stesk se změnil v prudký žal...

„Talitha kumi!“ šept a hořce zaplakal...