DEVĚT HVĚZD.

Řekla jsi mi, abych hvězdy

na obloze počítal

a když devět napočítám,

abych sobě něco přál,

že se splní moje přání

v devíti hvězd plápolání,

a já hleděl na oblohu

z tmy, v níž jsem u tebe stál.

Chvěly se a mihotaly,

samá zář a samý jas

a já šeptal: Jedna, dvě, tři

a vyhlížel další zas,

pak, když jsem je znovu sčítal,

sedm jsem jich napočítal,

když jsi na mne pohleděla,

až mně selhal zrak i hlas.

Dvě hvězdy, jež scházely mi,

těsně u sebe jsem zřel

a jich žár tak spaloval mne,

že div jsem v něm neumřel,

a ty hvězdy, oči tvoje,

chtěl jsem, aby byly moje,

a to přání splnilo se,

než den křídla rozestřel.