DEVĚT KŘÍŽŮ

Mateřsky slunko loučilo se

s chlumy a lány ornice.

Jak bych se brouzdal v mládí rose,

zelení bloudí zornice.

Zahradou vlasti připutoval

jsem v alej svaté samoty,

kde si Máj nejkrásnější schoval

smaragdy v křehké klenoty.

Divné tu ticho toulalo se,

jako by u bran hřbitova

zbloudilé krůčky víly bosé,

zlomená peruť vichrova.

Ční devět křížů u silnice,

ztrnulých devět výkřiků –

jen smrt a láska – a nic více –

v horkém i mrazném dotyku.

Ční devět křížů u silnice

v zásnubech Vesny líbezné –

a všude číhá zřítelnice

smrti, ach, smrti vítězné...

Výskali cestou svatebčani,

pivoňkou srdce hořela,

májovým slunkem ožeháni

nevěstu vezou z kostela.

V doubravě smrt si šípy brousí,

zacílí dobře devětkrát – –

A potom nic už nezardousí

staletou píseň zmaru, ztrát.

To její vzlyky v živlů boji

strunami větrů úpějí,

to ona teskní v června znoji

smolničkou – krve krůpějí.

Čím lásky víc, čím krásy více,

tím větší úzkost o jich květ.

Je blízko kmotra závistnice,

i když břit kosy nevidět...