Děvín

Za noci zrozena, kdy hvězdy osamělé

padají v propasti, a darem kouzel zlých

své srdce kypící, já zřím své jaro stmělé

jít’ hluší nevonnou bez květů rozkvetlých.

Můj život vstříc jde tmě a navždy oči žhavé

ji němě vssávají – mou sudbu neznámou!

Mráz žalu jde v mou krev. Ach, komu vlasy plavé

tvář smavou zahalí, kdo vezme krásu mou?

Já k muži netoužím! Mé nedotknuté tělo

chce zráti bez něho – květ bílý v samotách!

Lip vůni dýchat’ chce a v rose koupat’ čelo,

jsouc země poupětem, vzpučelým v temnotách.

Chce tančit’ po hájích, kde levkojí dech voní

a hvězdných sasanek se rojí sněžný tlum,

chce dýchat’ vůni míz a šťávy ssát’, jež roní

břiz nahost panenská, jak rostou k oblakům.

Slast neznám polibku, když na rtech mužů plane

a v ňadrech probouzí divoké žádosti;

v rty moje žíznivé jen ranní rosa skane,

mír slunce jitřního se v ňadrech rozhostí.

A když jas polední mi rozpaluje ústa,

já k zdrojům chýlím se, jež zjev můj zrcadlí,

div sladce tajemný jak květ, jenž ze dna vzrůstá,

zřím cudný obličej, jenž něhou pobledlý.

Však šera truchlý stín když v háj se rozestírá,

včel hudba tlumená doznívá soumrakem,

mne děsí noci klid, rve úzkost ňadra sirá,

vzruch vášně jak zlý host se ztají v srdci mém.

A hledám dívek svých, bych polibky jich pila

s rtů rudě planoucích, co zraky jejich žhnou

tmou vlahé půlnoci, bych žízeň ukojila,

jež hoří v hrdle mém a tichem chvěje mnou.

Spíc v loktech bělostných své omámené druži

já o požáru sním, jenž v ňadrech mých teď vzplál.

Ach! mečem krvavým bych chtěla mstít’ se muži,

svou výzvu provolat’ s temene srázných skal:

za zrádnost pocelův a úzkost pustých nocí,

za znásilnění hnus, služebnost nevlídnou,

za pýchu nezkrotnou a drsnou tvrdost moci,

za oklamání žal, za touhu neklidnou,

za hrůzu samoty a vášně probuzení,

za bolest mateřskou, jež krásu pohrobí,

za všecko chtěla bych se mstíti zneuctění,

za všecky rmutné dny žen věčné poroby!

A vtrhnout’ do občin s žhnoucími smolnicemi

ve zbroji vítězné – já kněžna odvety!

žár ohňů roznítit’ po celé svojí zemi,

až k slunci povznésti žen zástup prokletý! – – –

Však žel, jho potupné že líbezným jim zdá se.

A posléz’ zrazeny svou vlastní odvahou

v lstné padnou náruče v své krvelačné kráse,

po marné odluce zas’ najdou vášeň svou.

A já – blesk ohnivý – snad se skály se zřítím,

vždy sama, hrda vždy – a panna kvetoucí!

A jako zlatý plaz kdes’ zhynu mezi kvítím – – –

jak hvězda v pádu svém a ve tmách blednoucí!