DIAGORAS.

Se syny, ducha svého vyučenci –

ač na pleci už šedesát měl let, –

by s nimi navrátil se k slavověnci,

k hrám Olympským spěl Diagoras kmet.

Hry počaly; hruď závodců se dmula

a orlí oči nítil slunný jas,

leč v běhu padla závodících půla

a v metu diskem druhá půle zas!

Lid jásá; syni Korintského kmeta

jsou vítězi; měj každý věnce skvost;

jeť jízdou, šermem, skokem každá četa

od bratrů přemožena; budiž dost!

A junům věnce vítězů jsou dány

a s druhem druh je otci předveden:

„Ty se syny jsi v zlatou knihu vpsaný,

ó, šťastný veď vás v Olympii den!“

A otec vroucně objímá své děti;

ti v přeblaženém hnutí hledí naň

a vzhůru vznášejí svých laurů sněti

a věnčí otce prosivělou skráň.

„Tvé věnce jsou, náš učiteli drahý,

tvé věnce jsou, nechť soudce nám je dal,

z tvé duše vzešly všecky naše snahy,

jen tebou syn tvůj vítězem se stal!

Co získali jsme, tvým je, otče, darem,

z vás starců všech my těžili jsme v čas

a proniknuta nadšenosti žárem

krev předchůdců v nás kypí zas a zas!

Nic bez tebe by nebylo se stalo;

nic bez tebe! Kdo vítězit by moh’?

Tebou se probudilo, co v nás spalo,

až v statné muže vzrostl s hochem hoch.“

A na ramena Diagora zvedli

a všechen národ v radostný vzplál hlas,

když s otcem skrze moře lidu bředli

a Dia vzýval kmet Diagoras:

„Ó velký, silný, živý po staletí!

Jak neskonale bláh a šťasten jsem,

že Řecka hodných vychoval jsem dětí;

v té radosti mě do podsvětí vem!“

Když starce s ramen jarých synů sňali,

byl mrtev; čelo zdobil štěstí svit

a syni věnce do hrobu mu dali

a bohům slávu prozpěvoval lid.

Náš čas je jinaký, duch lidský krní,

což může učeň dnes svým mistrům dát

než úšklebkův a zdobné zášti trní –

toť dnešních velduchů je majestát!