Dialog o bytové krisi českého umění

Jsem hotova k finančním obětem:

mějž Mánes pavilon se studeným bufetem

a s kavárnou, kde dámy hrají bridž,

neb bridž je bridž. Bridž není žádný kýč.

Já za vděk vzala bych se stánkem pro umění

i bez kavárenského zařízení,

já mám jen obrazy (a mnohý pěkný kousek),

snad by to šlo bez obložených housek,

snad návštěvníků těž bych měla procesí,

přes to, že nemám výčepní koncesi.

Jsem problém ožehavý, otázka palčivá,

jež rok co rok se ještě ohřívá.

Studený bufet není moje touha...

A proto čekej, čekej léta dlouhá.

Ty nejsi středisko výtvarné inteligence.

A copak? Ty jsi nekalá konkurence.

V tom je tragická kolise:

mám pro tě pochopení, ale ne peníze.

Máš mistry z Francie (oni však kuchaře)

a protektorem doktora Kramáře.

Ty nebudeš mít nikdy bankety,

tvůj úděl ankety, na věky ankety!

Ty budeš míti život stále tuhý,

udržovaný odbornými kruhy,

a mnoho papíru se pro tě popíše,

kde škrt by stačil ministra Engliše.

Do říše bájí patří známá fáma,

že znesváříš hradčanské panoráma.

Na Kampě chcípl pes v tom státním podniku.

Jsi státní galerie. Ale ne státníků.

Nechce tě podhradí a nechce tebe hrad.

Jsi státní. Otázka, budeš-li vůbec stát.

Jsi symbol, k němuž nelze mít důvěry.

Dlaň, kterou nastavuješ, dlaň je chiméry.

Jsem, abych dávala, nejsem tu, abych brala.

Ledaže jsi snad pro sanaci zralá?

Už zkrachovala jsi? Nezkrachovala.

Mé umění má trvalou hodnotu,

přes to, že bydlí v Stromovce u plotu.

Mé umění, ať levé, nelevé,

nemůže zkrachovat, jak tamhle P. V. V.

Jsou u mne doma staří i divocí...

Není ti, děvenko, není ti pomoci.