DIALOG V.

Věz, touhy usnou v žilách rozohněných

a milejší pak stokrát starý klid,

tož pečuj, synu, v chvílích vášně abys

se nerozumem nedal ukvapit.

A brzy, synu, brzy vášeň zmírá

a tisíc útrap potom v život zírá..

V životě nejsladší je starý klid

a protož nedávej se nikdy ukvapit..!

Jsi zkušený, snad pravdu můžeš mít –

– – Jen v životě se nedat nikdy ukvapit??

Můžeš snad pravdu mít..

Však, drahý můj, kdo rozkoš všechnu spil

a síly života v ní zcela utopil,

ten logicky jen klid zas může chtít

a v něm své žití zbytky fadně utopit – –

Tys dopil již.. A já chci teprv pít – –

Tož rozmrzen, jak nezdárný je svět,

ku dívce jakés naivní ten děd

se vlék’

a řek’:

O střez se, dcero, vášně mladých lidí,

neb po nevinných květech bídní slídí –.

A na moje pojď prsa otcovská,

můj slabý zrak přec tajné sítě vidí,

u mně je klid a asyl... dívka dlouze štká.

A pak ji stařec do náručí vzal,

stařeckou smyslností kol pasu objímal...

a pak... tak dál...