DIALOG

Můj sladký hochu, neplač, nenaříkej.

Vím, duše tvá, že kdyby jenom směla,

na křídlech revolucí odletět by chtěla,

můj sladký hochu, neplač, nenaříkej.

Tvá duše těžká upadla by v moře,

křídla tvých revolt slabounká jsou dosud,

sečkej, až na tě kývne mocný Osud

sic – duše těžká zapadla by v moře.

Tvé touhy poletují divou pustou,

tvé touhy, holubice sotva opéřelé.

Sečkej, až zmohutní a opéří se celé,

nenech své touhy létat divou pustou.

Můj sivý starče, divné pěješ písně.

Mám čekat tedy, až má křídla vzrostou

a v pérnatou se odí hřívu prostou?

Můj sivý starče, divné pěješ písně...

Viz starče; po jaru hned léto,

po životě hned bývá umírání,

po vzrůstu peří bývá pelichání.

Věz, starče, nechci býti léto.

Mé touhy vadly by jak chrysanthémy v létě,

já chci však žít a neumírat právě,

když nejskvostnější díla prováděj se hravě,

Já nechci vadnout tak, jak chrysanthémy v létě.

Jsi mladý orel, celý zvášnivělý,

dřív učit máš se žít, pak žíti cele.

Jsi slepý lev, napolo zkostnatělý,

já bez učení žít chci, ihned, směle.

Věc naučená vždy jest trochu fádní

a naučený život – liší snad se od ní?