DIALOG

Nezastírejte závoji mou duši,

zrak necloňte mi barevnými skly –

cos nesmírného moje hloubka tuší,

co vaše zámky před ní uzamkly.

Ó vesmíre! Ó záblesky! Ó světy! –

Vás nikdo nesmí skrýt před žízní mou!

Čím jsou mi bible, rity, amulety?

Chci kupředu! Výš drahou nadhvězdnou!

Pout nesnesu! Vždy vstanu, stokrát zbitý,

a nešlapaných dosud hledám cest.

Já neuznávám žádné autority:

Jen, co je ve mně psáno; pravda jest.

Ty stále slibuješ, že světů dobudeš

a rozluštíš vše záhady a klamy –

a stále vůkol roste blud a lež,

a tvoje pravda stále za mlhami.

A já chci žít a milovat a jásat

a já chci vidět, objímat a vřít,

já nudu světa s ramenou chci střásat,

chci rájem chodit, zpívat, hrát a snít!

Ty stále slibuješ, že světů dobudeš,

že roztrháš vše závoje a clony –

já věky stát mám, jato v tmavou věž –

a kolem kráčí slunný máj a vonný!...