Diblík z hor.

Přišla zima běloučká,

počnou dlouhé svátky:

v teplých jizbách veselo

vrčí kolovrátky.

A děvčata zpěv a smích,

hoši úskok na očích, –

starosť – paní matky.

Což se točí přesličky!

Nejlíp však ta jedna:

po ní touží nejedna

duše pro ni bědna.

Och, jen úsměv a jen spor

je ten pěkný diblík z hor,

ale duška ledna.

Promluví-li, zvonkem hlas,

zvedne-li však oči,

zmámí hochy hvězdkama,

jež má v podobočí.

Tak jim v údech teploučko,

tak jim v srdci lehoučko –

hlavy se jim točí!

Ale diblík jako led;

mlčí, nedbá hochů –

nejeden už jinošík

pobled od vrtochů,

hlavu svěsil, chodí chor, –

ej, ty smavý šotku z hor,

usměj se naň trochu!

Škoda, hoši, škoda vás! –

Večer jen a skrytě

k diblíku smí jiný kdos,

z chýžky na úsvitě...

Není hoch to, zpomínka

šavlenkou jí zacinká:

„Upokoj se, dítě!

Buď mi věrno do roka,

až se jeseň vrátí,

koník zaržá před chýžkou,

hoch tě v náruč schvátí,

s očí slzy vylíbá,

srdečko ti zkolíbá

a pak – –“ Co se zdá ti!?...