Diblík.

Dost co dělat měl jsem s čertem,

polou v pravdě, polou žertem,

ale proto přec

méně mám než jiný strachu,

když mne hezky bez poplachu

vezme na konec.

Jen když jeden, – srdce ždá si, –

z veselé to bude chasy,

která jaří svět;

druha k vínu vítá s druhem,

mezi rybami je pstruhem,

mezi lidmi vznět.

Když to bude jeden z šotků,

který posed’ Lidku, Lotku,

mužům láme vaz;

smích a slzy víří v slapy,

jako mušku pstruh, nás lapí,

– pak ho vezme ďas.

Když to bude motýl v růži,

v mladých jiskra, pružnost v muži,

včely med i hrot;

kalných tůní šídlo bleskné,

a do žití hudby teskné

takt laškovných not. –

Když to bude, – (teď bych věru

do klepet pad’ Luciperu,

– to bych nerad chtěl!)

ten, – jenž zbude v zemi naší

diblíkem, až satanáši

půjdou do pekel.