DIEGO PES

Byl z Bernardýnů, ne však čisté krve

a přišel na svět v parku široširém

a skončil tamtéž. Nemotorný prve,

vyrostl statně; pak plul žití vírem.

Byl strážce věrný. Mezi námi žije

vyčichal, rodinná co monarchie.

Přede mnou sedal, jako sfinga v poušti,

jak stráž, jež pána nikdy neopouští.

Když na trh směl si vyjít s mojí paní –

jak v punčochách by komorník šel za ní.

Na světě nejmilejší jemu děti,

jej tahaly a válely jím v smetí;

jim velbloudem byl, mostem, hasičem,

jak chtěly. Nezaúpěl pod bičem.

My odpustili, když jak divý běhal,

i to, že rád si do resedek lehal.

Byl náš. Pak hostec vjel mu do všech oudů.

Tu v zimě do domu jsme dali boudu.

Už smrt mu chraptívala do štěku.

A konec konců – skonal jednou v podzimí

a zahrabán do zeleného mlází. –

Byl v mnohých věcech vzorem – člověku.

Co z nás by teprv mohlo být? Nám schází

rozhodně styk s bytostmi vyššími.