DIEM PERDIDI.

Den ztratil jsem – tak řek' jsem unavené duši

dnes jako včera – zítra řeknu jí to zase,

až uvidím, že hvězda na obzoru šedém

se v stejné dálce chvěje v blýskavé své kráse.

Den ztratil jsem – ba věru dlouhé to již roky,

co na pochodu slavném v neznámé ty kraje,

když slunce zapadne, si šeptám bez naděje,

že jasný její třpyt si stále v mlhách hraje.

A ráno zas' jak dřív své bílé stany strhnu

a dám se na pochod – však sláva jeho mizí,

až v cestu tuláka se změní naposledy,

jenž utratil již vše, sám sobě jest již cizí.

Pak s chladným údivem si vzpomínati budu,

jak písně jásaly v ty první chvíle cesty

a jak jsem pravicí svým stříbrným kdys' mečem

vesele zamával s tak hrdinnými gesty.

Meč dávno vypadne mi z chvějící se dlaně

a tělo opře se o sílu sukovice

a oko zemdlené zřít bude na obzoru,

jak v mlhách shasíná svit hvězdy víc a více –

Až posléz' bez dechu po dlouhé cestě marné

se zavru unaven do tmavé svojí cely – – –

Ó, Tite, císaři! Buď vesel, jásej, hýři:

ty ztratil jsi jen den – já ale život celý!