Dies irae.

Vzplá v hrůze dies irae, dies illa,...

svět na soud dozraje jak pod srp klasy,

hrob otevře se na trub zvučné hlasy –

soud ruka umělá zde vylíčila.

Kde s trůnu božího se záře slila,

tam svatí stoupli v její bleskné jasy.

Co chystáni jsou peklu na pospasy,

ty černá temnost po levici skryla.

Zřím oněch štěstí, tyto v zoufalosti, –

a myšlénky se při tom lekám plaše,

ret stěží povzdech smutné duše tlumí:

Jen matný pablesk rajské blaženosti

je slába vykouzliti ruka naše,

však lehce zbudit bědy pekla umí!