Dies irae.

Vzpomínáš, duše má, zámku

v rozkošném, kvetoucím kraji,

kde zlaté pěnkavy pěly:

budovy s věžemi v modru,

jež plály v paprscích slunce?

Sousední kouzelník hleděl

žárlivě na pyšnou stavbu,

jež rozvíjela svůj kalich,

jak velká stolistá růže;

i hloubal, jak by ji zničil.

A hle, mé životní slunce,

mé štěstí a moje lásko:

Pohasla veliká záře,

povadly zvonící květy,

umlkli veselí ptáci.

Ach, ano, princezno moje,

tak zaklel jednoho jitra

příšerný oblak můj domov

a vložil srdce mé na trůn

uprostřed Smutku a Vzdoru.