DIES IRAE.

Den ten hněvu, hrůzy, tmavý,

celý vesmír v popel stráví,

Sibylla i David praví.

Jaký strach však pojme divý,

když se zjeví soudce živý,

ku všem přísný, spravedlivý!

Trub tu truchlé hučí zvuky

v říši mrtvých, v hrobů pluky,

před trůn ženou lidstva shluky.

Přírodu i smrt děs chytí,

zřít, jak tvor se každý řítí,

odpověď dát, souzen býti.

Kniha bude přinešena,

v které vina obsažena,

jež má být odsouzena.

Soudce soudu v chvíli bědné

vše, co skryto, jasně shlédne,

odplatu svou na vše zvedne.

Co v té žalné řeknu době,

ochránce kde najdu sobě,

kdy sám svatý trne v mdlobě?

Králi hrozné velebnosti,

prosících jenž spasíš dosti,

spas mne, zdroji útrpnosti!

Jesu! Rač se rozpomníti,

co jsi činil pro mne v žití,

v zmar mne nechtěj zatratiti!

Hledal’s mne, sed v unavení,

křížem dal’s mi vykoupení,

kéž to všecko marné není!

V odvet soudce spravedlivý,

promiň vinu milostivý,

než den přijde pomsty chtivý.

Ve viny se cítím spáru,

hoří studem líce v žáru

proudícího vichru zmaru!

Marii jenž milost přál jsi,

i na lotra ohled vzal jsi,

a tím naději mně dal jsi.

Nehodno jest moje lkání,

však Ty’s plný smilování,

ať mne věčné nežhne plání.

K ovcím druž mne, dobrý vládce,

odděl od kozlů mne stádce,

pravicí mne proslav sladce!

Zlé až shroutíš v konec času

věčným žárům ku pospasu,

ku blažených kyň mi kvasu!

Zkrušen k Tobě zvedám hledy,

srdce mé, jak popel šedý,

rač mé všecky skončit bědy!

V ten den pláče nezměrného

z popelu když vstanu svého,

k soudu půjde vinník bídný,

rač jej, Bože, šetřit vlídný.

Zbožný Pane Ježíši,

přej mu klid svůj nejvyšší.