Dies sabbati.

Mzda vyplacena, ruka odpočívá,

ustává mozku jednotvárné vření,

zmlk’ hrozných strojů pochod šestidenní

pec hasnoucí již osaměle zívá.

I stane člověk, před sebe se dívá

a zří, jak chvíle valí se a mění,

jak život prchá jako okamžení,

a záhy smrt již vážná přísně kývá...

V tom zavzní zvony. V jejich harmonie

se celý život toho týdnu kryje.

Od prachu k nebes končinám až dálným

Se nesou prosby země hlasem valným

k bohu, jenž sedě klidně nad oblaky

teď v sedmý den již odpočívá taky.