DÍK.

Pan Choiseul kdys vybíd’ Palissota,

Aristofanův laur si získat směle

a s bičem satiry a kordem vtipu

jít na tu zvláštní společnost, jíž v čele

je Rousseau, hnusný komediant citu,

ď Alembert spustlík, Diderot, ten cynik,

a mrskat je, bít plytké pravdy jejich,

ideje špatné, státu nebezpečné,

učení bludná, která v mladých hlavách

zvlášť povážlivým stávají se kvasem –

vtip jedině a satira jen může

s hlav jejich strhat nepravdivý nimbus

a vystavit je na posměšný pranýř

Paříže celé, dvora ba i světa.

On, Palissot, hned poslech’ a hru složil

„Mudrci“ zvanou. Bože, ti jej sprali!

Teď bude jinak. Choiseul je tady

a představí jej jí, té všemohoucí,

té nedostupné panovnici Štěstí,

markýze Pampadour. A všecko přijde:

prebenda tučná, úřad v lesku dvora

i členství Čtyřiceti Nesmrtelných...

A madame Pompadour mu uštědřila

milostný úsměv, jeden z nejluznějších,

jež vůbec měla – načež kývla rukou,

a její nosítka zas dále plovou –

a to je vše..

Já, Machar, vzal to chytřej!

Já oděl jsem se v černou řízu Husa

a řezal pátery a špinil církev –

a to se v Čechách vždycky rádo slyší,

zvlášť výská student, když se špiní „káťa“,

to zbavuje ho jaksi povinností...

Ó, madame Pompadour, já na Vás kýchám!

Mé knihy „jdou“ – jsou drahé jako šafrán –

Šimáček platí tučné honoráře,

i Herben musí za feuilletony klopit!

Čtu starou bajku za čtyři sta korun –

a filištýni by se umačkali

po Kocourkovech, pokrokových Lhotách.

Mám krásné služné z milionů banky,

mé římské výlety se platí zlatem...

Já dovedl jsem býti prozíravým:

Na všechny strany svištěly mé střely,

jen Zlaté tele s úklonou jsem minul.

A Helios mi žehná zlatým deštěm,

pan Taussig ráčil vlídně se mnou mluvit

a thateleben Stránský gratuluje...

Ó, Palissote! Hloupý Palissote!