DÍK.

Snad největší to chvíle jeho žití

má přijít nyní. – – Čeká rozechvělý,

a srdce jeho, jak by skandovalo

trocheje jakés roztoužené básně,

tak bije v hrudi, že je slyšet může

pan Choiseul, jenž vedle státi ráčí

a jenž jej volí dneska představiti

jí všemocné, jí velké, nedostupné

markyze Pompadour. V té aleji zde

má spatřiti ji. Listy staré lípy

proráží slunce, včely bzučí v květech,

a vůně tu, a duše rozechvěná

dokořán dveře otvírá a čeká –

Kdy může přijít jindy smavé štěstí,

než za krásného dne, jak je ten dnešní?

A srdce bije nedočkavou touhou:

snad přec ten Osud jeho vrtošivý,

jenž nečasem a necestou dal jíti

dnům žití jeho dosud zarputile –

dnes hodlá všecko změnit, dnes mu vsype

na dráhu záři versaillského slunce,

a on teď, Palissot, jí půjde pyšně

zahrnut přízní dvora, dary světa,

obdivem společnosti – v hlavě nesou

se představy ty, sebe sama vidí

jít s povzneseným čelem množstvím lidstva,

mohutná hudba odkudsi hřmí k němu,

a srdce bije takt těm krokům jeho. –

A začalo to všecko všedně, prostě.

Vévoda Choiseul jej vybíd kdysi,

Aristofanův laur si získat směle

a s bičem satiry a kordem vtipu

jít na tu zvláštní společnost, jíž v čele

je Rousseau, hnusný komediant citu,

d’Alembert zpustlík, Diderot, ten cynik,

a mrskat je, bít plytké pravdy jejich,

ideje špatné, státu nebezpečné,

učení bludná, která v mladých hlavách

zvlášť povážlivým stávají se kvasem –

vtip jedině a satira jen může

s hlav jejich strhat nepravdivý nimbus

a vystavit je na posměšný pranýř

Paříže celé, dvora, ba i světa.

On, Palissot, hned poslech a hru složil

„Mudrci“ zvanou. Mnoho ostrých vtipů

vzal z „Dunciady“, básně Popeovy

– bylť Angličan ten zbrojnicí mu vůbec,

zkad jeho Musa pedestris svůj toulec

švižnými šípy plnívat si zvykla –

a čekal. – Bože, jak mu srdce buší!

A Choiseul k těm taktům takřka básní,

tu slovem nabádavým, tu zas větou,

vidiny lepší zlaté budoucnosti! –

Ach, od těch „Mudrců“ on zkusil mnoho!

Ti všichni napadení naň se vrhli

a smáčeli svá pera v krvi jeho

k úsměškům pustým, ránám bezohledným,

laur strhli s hrubým smíchem s jeho skrání,

ten nový i ten dlouholetou prací

a těžkým namáháním vypěstěný,

ba, dary ducha upřeli mu všecky,

že jako odraný strom stál tu náhle –

Teď bude jinak. Choiseul je tady

a představí jej jí, té všemohoucí,

té nedostupné panovnici Štěstí,

markyze Pompadour. A všecko přijde:

prebenda tučná, úřad v lesku dvora

i členství Čtyřiceti Nesmrtelných,

a pak se ovšem sláva jeho vrátí

se svěžím laurem pro hladové skráně –

Tak Choiseul, jak čet by v tužbách jeho,

je v slova vlívá. Nosítka jsou tady.

Jen letmo, jen co motýl mih by křídlem,

zrak modrý zahlíd v líci filigránské

a bílý oblak pudrovaných vlasů –

a již, co Choiseul řek jmeno jeho,

hluboce skloniv básnickou svou hlavu

cos mluvil o dni nejšťastnějším v žití.

A Madame Pompadour mu uštědřila

milostný úsměv, jeden z nejluznějších,

jež vůbec měla – načež kývla rukou,

a její nosítka zas dále plovou –

a to je vše. A neblahý ten básník

ztrnulým zrakem zírá za nosítky –

má ruce prázdné, a ten luzný pohled

pad na shrbená bědná záda jeho

a ničím nezachycen, odlet zase.