DÍK!

Nuž tedy dík za zlaté srdce tvoje,

já hledím naň a ruka má se chví,

jak plavec z bouřných vln když perlu vyloví

a břehu blízko již, zpět klesá do příboje.

Já o tebe se třesu, perlo moje,

o ten tvůj svit, o ten tvůj dětský klid,

a přec tak hluboko jsem musel pro tě jít,

než moh jsem přitisknout tě v siré srdce svoje.

Teď – ke mně blíž! i ať se obzor chmouří,

tys má; – a smrt až rozevře mou dlaň,

jen rci, až naposled mou chladnou zlíbáš skráň:

„Já vím to, pro mne rád že zahynul jsi v bouři.“