Díky hudci.

Díky hudci, jenž teď housle vznesl do výše!

Tomu hudci, s vášnivým kolébáním

jenž své housle tisknul k hlavě skloněné,

struny zpívaly klasů uzráváním...

(Ne tak jako bastardní hudba oper

s leskem slavností, – ta mi studena jest! –

Tichým sunutím pláten, davů a dějů,

zmatkem barev a tónů, slov a gest!)

V jakém tichu drážděné sdílnosti

zavzlykal nástroj vášní vzkypěnou,

on se chtěl vyplakat teplými slzami scherza

objav mou duší zemdlenou!

Objav mou duši zemdlenou rozkoší šílenou,

tancem naivních veselí, úsměvy panenskými, –

chyt’ji a stisk', že nemožno vydýchnout, vypil

ji tóny ohnivými!...