Díky za to!

Tak jest mi, jak bych stanul na rozhledně,

na život prchající hledě zpět.

Sám dobře vím, že vinul se jen všedně,

netryskl v gejzír proud mých šedých let.

To nebyl komoň zdobně osedlaný,

by rytíř na něm cválal v slavný boj,

leč pouhý tahoun, větrem ošlehaný,

jenž poznal bič i střečků mrzký roj.

Od rána do noci jsem nosil cihly

a pod chrám příští základ vyzdíval,

prach dýchal jsem a vlasy potem splihly,

do krve písek ruce rozdíral.

Však za to směl jsem v klenbách svatvečerů

zrak nad ruch staveniště vznésti výš,

kde křídla duchů kmitají se v šeru,

a Staviteli octl jsem se blíž.

Těch jasných duchů výzvy tak mne vedly,

by tajemný plán stavby velebné

mé oči v oslnění na mžik zhlédly –

a zhrdly dílem zloby šalebné.

Tu, hadry odhodiv, jsem skláněl témě

před Králem věků, na smrt vydaným,

a kalich blaha nachýlil se ke mně,

že Jeho žezla smím být poddaným.