DÍL I.

Kraji rodný, kraji milovaný,

který vlny Sázaviny zdobí,

pokoj budiž tobě po vše doby!

Závoj, jako z hvězdné záře tkaný,

minulost již halí: radost, žaly,

přečetné i milých lidí hroby,

mnohý sen, tak krásný, ale planý

dávno moje oči oplakaly.

Nad nimi, jak mocné zvonů hrany

vlny časů, mohútné se valí:

nade vším pak čarnou záři lije

s láskou něžnou svatá poesie.

Prostranný dům stojí prostřed vísky –

vesničany vůkol zámek zvaný –

otočen jsa sadem z jedné strany,

v kterémž hrušky, štěpy, švestky, lísky,

lípy, maliny jsou – keř též planý.

Za ním klepával si mlýnec blízký.

Posud zřím tě, kraji, jako ze sna,

jako obraz v stínu šera tkaný:

střechy mechovité, okna těsná.

V dole rybník; husy, kachny, lysky

na něm, jako mládež hrá si plesná.

Prostřed zahrad domky, výš a výše,

jak by děti sedly ke hrám tiše.

Na dvou stranách údolíčka stráně

s obzorem se zponenáhla pojí;

na nich úrodné jsou nivy, pláně;

za nimi pak temné lesů chvojí

proti větrům stojí ku obraně.

Po hřebenech lesů, bohatýři,

staré buky, roztroušeny stojí,

které ušetřily kruté zbraně.

K východu pak vyhlídka se šíří

jako v otevřené ráje bráně,

kterou oko hledíc, volně hýří

po dědinách, rolích v bujném plesu –

zor až mizí v modrých vlnách lesů.

„Lesy, modré lesy! obraze mé vlasti!

Kolik let již uplynulo světem,

co jsem vámi v rozkoši a slasti

procházel se bezstarostně letem.

Domnívám se slyšet, klest jak chrastí

pod nohama mýma, ba mně zdá se,

že jsem opět oním pacholetem,

které nezná bázně, ani strastí:

s puškou na rameně potlouká se

volně pouští; stane nad propastí

s obdivem se klaníc tvojí kráse!

V noci v bouři – jasné ve pohodě,

za jitra, kdy svítá na východě:

vždy jste krásny, moje modré lesy.

Bouř-li hučí v vaše větve šumné,

zní to, jako dávných bájí plesy,

jak by vlny stříbropěné, dumné,

s řevem bily skalní na útesy.

Táhle hučí – jako lesní rohy –

tu jak bolu lkání nesrozumné,

mizíc v hloubi, řev jak divých zvěří.

Na hoře dlím, modré u oblohy,

pode mnou se bílá mlha čeří,

nad kterou ční horský vrchol mnohý

jako ostrov z pěny oceánu,

zelený a tichý v jasném ránu.

Nad mlhama probouzí se zoře,

v dolu mha; tam svítá pouze spoře.

Nad lesy však blankyt svituplný.

Tu se srdce sklání ve pokoře

před tím divem, jehož svět jest plný,

jenž jest bez počátku, s mnoha jmeny,

nemá konce – v změnách nezměněný.“

Tak as dumal v jednospřežném voze

mladý muž, jenž tichým lesem zvolna

ku vísce se blížil. Chvíle sladkobolná

byla to, kdy ztmělé na obloze

chmuř se za večera lehká shání.

Kolem vísky osení se vlní,

po něm vlnky tvoří lehké vání;

záře slunka div že neoslní,

ač již hasne nad lesnatou strání.

Chvíle, kdy se rolník z pole vrací

k odpočinku po lopotné práci,

v ržání koní, bleku ovcí stáda.

Tichne vše a klid se do vsi vkrádá.

Chvíli ještě pes kol statku vyje,

smutný sovy hlas, jak výkřik strachu

v tlukot křepelčin se ještě mísí –

utichá – a velebná noc kryje

hvězdným hávem země čarné rysy –

konejšíc vše v ladné harmonie,

odražen až od lesa a stráně

stichlým dolem zazní: „anděl páně!“

Ku vísce vůz jede, ku dvoru.

V bráně otevřené vrátný čeká,

drže jednou rukou závoru,

druhou s hlavy sivé čapku smeká,

vítá pána, vede nahoru,

provázen od milého psa Reka.

Statná postava se náhle blíží:

na rameni pušku vycíděnou,

přese druhé brašnu zavěšenou.

Za čapkou má peří, pod ní vzhlíží

černé oči tváří opálenou,

jasné, jiskrné dvě černé oči,

že se zdá, že blesk z nich na tě skočí.

Spodní tvář mu brada pokrývala

černá tak, jak noc jest v lese blízkém.

Z ní se ústa ráda usmívala:

zda však úsměchem nad jistým ziskem

nebo dobrotou, či zákeřnicky,

nesnadno to uhádnouti vždycky.

Nikdo nepředčil jej v oku bystrém,

na slovo byl vzatým lovců mistrem

Roháč, jako střelec vůkol známý,

myslivec Hanušův, věrný sluha.

Na míle by musel dědinami

nežli soupeře by našel, druha.

Hanuš cestou vyptává se sluhy

na žeň, na stáda a lesy, lovy,

na sousedy, svatby, svoje druhy.

Potom v lenošce si klidně hoví,

pouštěje z úst modré dýmu kruhy.

Roháč vypravuje ale stále:

ten se ženil, ten dal světu vale,

stádo rozmnoženo, zvěře dosti,

boží úroda že hojná jesti,

ječmen tak se dávno neurodil –

Mimochodem také slovem hodil

o nevěsty jakés spanilosti.

Mnoho ještě Roháč vypravuje,

tomu onomu že přálo štěstí,

konečně však přece pozoruje,

pán že dosud sice doutník pěstí,

spokojeně na oko též dýmá –

při tom ale hlavu kloní – dřímá.

V sadě ticho, chřástal v louce kosí,

luny svit se třpytí v kapkách rosy.

Hanuš po mnohém se vrací létě,

které prožil, vzdálen svého dvoru.

Osiřev, byl odevzdán své tetě,

pak žil s profesory v dlouhém sporu.

Obého syt, bloudil v šírém světě,

až se, umdlen, vrátil do otčiny,

do rodné své vísky, luhů, borů,

pro blaho své vlasti chtě být činný.

To můj popis. Přidám mimochodem,

vtip že obstojný měl, humor zdravý,

že, ač aristokrat osudem či rodem,

vychováním demokrat byl pravý.

Mysli vznešené a laskav k lidu,

nelekal se ohně ani vody,

pln jsa veselého povždy klidu.

Společnost miloval, šumné hody,

jezdil, hrál a tančil v každém kroku,

stár jsa, nota bene třicet roků.

Co nám více třeba v naší době,

která povrchu jen všímá sobě?

A dávno slunce do oken již plálo,

kdy Hanuš znáhla probouzel se ze sna,

zřel na slunce, jež z obrazu se smálo,

pak z okna v mlhách údolí zřel lesná,

jak v skvostu jitra, v sadech na půl skrytý,

byl obraz domků v tiché vodě vrytý.

On posnídal, a lehce oblečen,

v myšlenkách lehkých, jak ten letní šat,

přes rámě dvojku přehodiv, šel ven

se do polí a lesů podívat,

Roháčem věrným všude provázen.

Tak prošli dvorem, skrze mladý sad

šli polem k lesu, vzduchem svěžím ranním,

pan Hanuš napřed, vesele Rek za ním.

Na poli živo. Kosy kolem zvoní,

po řadu řád se klasů k zemi kloní,

jež uvázané v snopy mandelují,

pak odvážejí páry bujných koní.

Tak život pravý, zdravý vůkol bují.

Tu na komoni polem jezdec letí

a k panu Hanušovi přímo kluše,

pak skočiv s koně padá do objetí:

„Hanuši!“ k němu zvolal z celé duše.

Je zřít, že přátelství zde triumf světí.

Však Hanuš střízlivěj a trochu suše:

„Aleši!“ zvolal, „vede náhoda tě,

či přátelství, sem ke mně v takém chvatě?“

Pan Aleš s podivením, ano s výtkou

se na přítele svého chvíli díval,

co soudit nad otázkou jeho břitkou,

jež schladila jej jako v létě příval.

On něžněji, než skoro nad militkou

vždy nad přátelstvím jejich vzorně bdíval:

což duma šlechetná a nevšední

uprchá, jak se rozum rozední?

Což vzdálení přítele tříleté,

tak krátký u věčnosti celé čas,

přátelství čistý květ snad uhněte,

že nepozná jej přítel dávný zas?

On sníval, vzdálení že stoleté

při shledání zas zbudí starý hlas:

a nyní Hanuš jako s ironií

tak chladně vroucí políbení mijí?

Však chvílku trvaly jen rozpaky,

kdy Hanuš u veselý vypuk smích:

„Tvé Alexeji v čele zámraky

ti sluší, jako jarním luhům sníh!

Že nejsi posud ještě jinaký,

než’s býval před lety, zřím jasně z nich.

tys posud onen snílek, poeta

jenž všude růže vidí, upletá.

Však nemrač se, já upřímně to dím,

a neboj se, vždy stejným k tobě budu.

Nad netečníky hlavou pohodím,

vždyť ve světě jsem našel tolik bludu,

že střízlivostí lépe pochodím.

Nuž nech se obejmout a pojďme již –

a vyprávěj – nu co tak na mne zříš?“

A šli. Alexej v stejném skoro stáří,

byl v mnohém Hanušova protiva.

Zrak jeho palem oním posud září,

jenž růženou vše září odívá.

Pan Hanuš, života ač plných tváří,

povaha prudká, rázná, ohnivá,

přec v praktické své, živé povaze,

vždy konal čin po zdravé rozvaze.

Alexej tlumil v prsou sopky žáry,

vřel uvnitř ohněm tichým, ale vroucím,

že na venek ten rozruch nitra jarý

se zdál jen vánkem vesny, tiše dmoucím.

On zvolna plál, však pláním nehasnoucím

jak slunka moc, ta věčně zářivá,

s dobrými zlé vždy stejně ohřívá.

To citu stlumení se zdálo chladem,

či ostýchavostí jen mladíka,

a přec v tom srdci ryzém, vroucím, mladém

pěl lásky bůh, jak v srdci slavíka,

neb Apollo sám vtlačil v jeho čelo

svou pečeť, by se silou lásky skvělo.

Však zádumčivost též v tom byla jistá –

bych nemučil vás, dím: byl bajronista

jak v letech oněch mnozí – ba i nyní

Byrona ze svodu mládeže viní.

Dost o něm. Aleš s přítelem svým kráčí

a příběhy mu vypravuje luzné.

On o růžích mu lásky, o bodláčí

vypráví zkušenosti divné, hrůzné.

O hnutí mocném, jímž se lidstvo třese,

jak před bouří se ohlas hromu nese.

Slov chaos Hanuš proniknout se snaží,

poslouchá s usmíváním jeho žaly

a naděje, jež na světe jej blaží.

On sám se zdál být pevným jako skály,

povznešen, jak děl „lásky nad blamáží“.

A že již nedaleko rodná víska,

děl mimochodem: „A co Tomiliska?

Jar šestnáct sotva zřela, když jsem šel

a její sestra, jak jen jmenuje se,

to již jsem při sám Perun zapomněl!“

Tu Aleš dí a hlas se jemu třese:

„Helena, Ilena, Jelena, Lena,

to variace jednoho jsou jmena.“

„Ah tak! já zapomněl, že soused Lany

vždy miloval jen takých podivnůstek.

Však aj! zde nepokojný oř tvůj vraný

a zde jest hraničný přes potok můstek.

Liboli, připijeme na jich zdraví,

či k dýmce volíš zapít vonné kávy?

Však neber za zlé mi, že mluvím tak

dle zdání tvého trochu prosaicky.

Ty víš, že střízlivý jsem míval zrak

a ten chci zachovat si, hochu vždycky.

Mou duši nezakalil žádný mrak

a klidně zřím na celý život lidský:

ni nedůvěru přílišnou, ni víru,

však ve všem zachovat chci moudrou míru.

Mě vábí mnohá tvář ta nachová

a těla zrůst, jež kol se nese lehce,

však Mílek můj má křídla prachová,

jak motýl u květiny stanout nechce.

Tím pel svůj nesetřený zachová,

jenž tak je na tle duše vdechnut křehce,

že jedno hrubé ruky dotknutí

jej na vždy v kalu brodit přinutí.

Já vsadit bojím se na sázku jednu

tu vášeň, již nám v úděl dali bozi,

by na zemi nám předchuť dali Ednu.

A proto nikdy zrak svůj nepozvednu,

bych v dívčí tváři čet, co čtou v ní mnozí:

Já duši hledám v ní jen duše svojí

a osud snad mne s pouhým tělem spojí.

Ta lehkost povrchní mi dobře sluší,

jí žádá svět a já se držím světa,

však věř mi drahý na mou milou duši,

já bojím se, že ona poodkvětá

a mysl moje jako s bázní tuší,

že zima již své mrazy do ní metá.

Jak často já se tážu v nočním tichu

s povzdechem: „Ach zda najdu svoji Psychu?“

Tu Aleš objal svého přítele:

„Já vím to! proto jsem tě miloval.

Před chvílí zřel jsem k tobě nesměle,

zda dávný svazek náš jsi zachoval.

Však nyní za slabost se svoji stydím,

že’s lepší mne, jak’s povždy býval, vidím.

Ty přijdeš na obžínky k Laným přec?

Jsi zván co dávný, milený všem host

a já bez tebe nejdu na věnec!“

„No půjdu,“ Hanuš dí: „To zdvořilost

a sama sebou rozumná věc,

již tuláctví mám svého právě dost.

Nuž ať se romantika jinam klidí,

chci člověkem být v spolku druhých lidí.

Též sousedy a staré známosti

se musím naučiti znovu znát,

odložit mládenecké necnosti

co manželství nadějný kandidát.

Nuž ve vší promluveno vážnosti:

já velké plány nosím v hlavě stále

o naší budoucnosti – a tak dále“ –

A svazek přátelský obnoven čile

při sklence vína – –

V krajině vlídné, rovina kde malá

kol kolem vrchy, lesy lemována

se přívětivě krajem prostírala,

stávala víska, Jezerem jež zvána.

Na břehu říčky vstříc se usmívala

jak z vody ku hrám družek stoupá panna:

Tak bílé domky na říčky té břehu

se tísnily, jak připraveny k běhu.

A mezi nimi, ponořeny v sadu

jak každý domek přívětivě vísky

se plnuly šeré zdi starého hradu.

Snad upomínal velký rybník blízký,

kde honilo se za letního chladu

divoké ptactvo: kachny, slípky, lysky

tak mnohým teplým milým večerem,

že rovina ta byla jezerem.

Jen množství rybníků a malá řeka

po nádherné hladině vodní zbyla,

jež tichá v létě, z jara prostořeká,

přečasto s šumem z břehů vystoupila,

jakoby jezero, v němž z dávna žila,

zas plnit chtěla mocném ve výlevu

a mstít se lidem v malomocném hněvu.

To pánů Laných bylo sídlo rodné.

Svým jmenem dí, jak v Čechách vísky jiné

že na dně stojí hladiny dřív vodné,

jež víc a více bohužel nám hyne.

U Laných hlučno; pekou, smaží, vaří

a v chlévě, na dvoře a po všem lese

se drůbeži a zvěři špatně daří,

tak že se nářek k nebi od všad nese.

V kuchyni hospodyně však se stará,

jak vyhověti panstva vzácné chuti.

Od ohně jako ozářena hárá

a služebnictvo ku pospěchu nutí.

To řeže, přikládá a škube, párá,

žertuje, překáží a leccos kutí,

takže je hospodyňka v zoufalosti:

již toiletty čas – a jedou hosti.

To starší dcera, nyní paní v domě,

neb pán jest vdovcem – Tomiliska vládne;

však ač se dívčina ta drží skromně,

přec neleká se obtížnosti žádné.

Lanýho rod byl asi velmi starý

a chvalně znám již v zemi ode dávna.

Pán nynější byl žvavý, rázný, jarý

a pilnost jeho ve všem neúnavná.

Se sousedy měl neustále sváry

a dobyl vítězství již často slavná

nad nejlepšími v kraji advokáty,

ba poslední snad prosoudil by šaty:

A proto soud jej žádný nezaleká.

Teď pravé rozhodnutí soudu čeká,

zda u lesa kes’ na hranici dřevo

stát nemá v jeho gruntě o sáh v levo.

Již ponenáhlu sjížděli se hosté

buď v ekypáži nebo v bryčce prosté.

Též oba naši od včerejška známí

se v jedné bryčce rázem dostavili.

A jiných pánů hojnost; s nimi dámy:

tak mnohý andílek zde roztomilý,

že muse mé již schází skoro hlas,

by slušně opěvala výbor krás.

Na štěstí hodiny již udeřily

co znamení, že k obědu jest čas

a hosté za stoly se usadili

co v také chvíli koná každý z nás.

Pan Hanuš stejným zůstal jako vždycky:

muž hladkých mravů, ve všem obeznalý,

vždy obezřelý, řek bych politický.

Od všech si získal svrchované chvály.

Ba doved být i velmi poetický,

kdy krásná očka aneb duše krásná

jej v závod zvala v nebe lásky jasná.

Však nyní málo okolí si všímá,

cit zimný jakýs v něm se znáhla budí.

Tu zjev se vznesl jeho před očima,

jenž žár, již s pola shaslý v jeho hrudi

podivným rozhřál jemným plamenem,

jak blesk, kdy tryskne jasným pramenem.

Neb Tomiliska vešla jednoduše,

jež právě rozkaz dala poslední

a spokojena byla v hloubi duše,

že před chvílí zvonili k poledni.

Kol pozdravila všechny dobroduše

a polibivši otce, známé dámy,

usedla mezi hosty za jich stolem.

Jak někdy náhoda si hraje s námi

a Mílek jest jí pravým apoštolem:

po jedné, otylý pán s krásnou pleší,

snad bůžka čtveráka to posel pěší,

po druhé straně přítel seděl náš,

pan Aleš – Hanuš jemu vis-a-vis.

Pan Aleš zdál se modlit otčenáš,

či hledal v hlavě moudré rozpravy,

či verše kul – což bylo snáz’:

on mlčí, ani slůvka nepraví,

jen usmívá se někdy v rozpaku

a hledí, jak by padal z oblaků.

Konečně přešel tichý Rubikon

a mluví – ale co? as slova tklivá

a tklivý byl též jeho řeči ton.

Až konečně se ptá: „Zda slečna zpívá?“

a v duchu slyšel hlas již jako zvon.

„Nezpívám,“ dí a s úsměvem se dívá.

„Já také ne,“ dí na to poeta –

„Tož můžem zpívat tichá duetta.“

To jediný byl také jeho vtip,

na který v rozpacích se mohl zmoci.

Tu cítil jakés demonické moci

v své hrudi jedem zakalený šíp.

A poněvadž již bylo po desertu,

zmizením konec spáchal tomu žertu.

Pan Hanuš za ním patřil v tichém smíchu

a Tomiliska skoro uražena.

„Odpusťte jemu slečno!“ dí jí v tichu.

„Jest povaha to tklivá rozechvělá,

on nezná přetvářky ni lichou pýchu.“

„Ah tak!“ dí Timiliska udobřena.

A mluví o hudbě a poesii,

též o modě – a při tom kávu pijí.

Zrak ještě jiný za Alešem se díval,

jejž soucit vřelý účastenství zlatil,

že kdyby byl jen tušil, co on skrýval,

on bez prodlení byl by zpět se vrátil.

Zrak dívčí, temný, nad postavou jasnou,

v němž život v zřídle čistém divák tuší,

jakoby zrak nad dívčí tváří krásnou

vyléval září svojí světlou duši,

a v pohledu tom ona celá žila.

Zrak ten, jak slunce nad okolím vládnul

a budil jas, kam jen se jednou díval.

Však žádný smělec posud neuhádnul,

co on v své hloubi nevyzpytné skrýval.

To Lenka, sestra Tomilisky byla.

A tak byl Hanuš zase uveden

zpět v kruhy, kterým v dlouhém oddálení

již napolo se zdál být odcizen.

On odvyknul si zvyklé lenošení

a užitečně živ byl den co den.

Nastala jeseň. Přípravy zas k jaru

se v hospodářství pilné konaly.

V zem uvláčenou k zdánlivému zmaru

zas hospodáři zrno oddali.

Pak země pokryla se rouškou bílou

jakoby rozsypal tam pán bůh peří.

Tu hospodyňka ručkou pilnou, čilou

můž’ stvořit v domě ráj, kdy noc se šeří

a krbu domácího býti Vílou

tou dobrotivou, v kterou duch můj věří,

jíž každý muž vzdá obdiv povinný,

jemužto svátostí klid rodinný.

Tak u Hanuše pozdě za večera

tři přátelé seděli o samotě,

v myšlenkách zříce do nočního šera,

kde vichr vířil v okna v divé slotě,

že milo bylo, sedět v teplé síni

a hledět ven, jak šero nebe stíní

a zrůstá v noc, jež v prostoru se vkrádá.

Tu k teplým kamnům přátelé si sedli.

Tak povznáší se v zimě mysl ráda

v útulném, teplém koutku; chvílku nedlí.

Muž mladý seděl Alši k pravé straně.

Ač jinoch téměř, přec byl v tváři vážný

co kmet, jejž sklály kruté času zbraně.

On málo kdy se usmál, jako maně,

jak by byl opustil jej anděl strážný,

ten anděl života našeho štěstí

již na vždy – a on trpkost měl jen nésti.

To Arnold byl.

Ten trojlístek přátelský seděl dnes.

A zadumáni v oheň zřeli snivě,

co venku pod vichřicí sténal les

a Meluzina v krbu vyla divě.

Jim doutník povyhaslý se rtů kles

a minulý rok zjevil se jim živě

jak zimní kraj, přes který vichr svistí,

střásaje žloutnoucí se stromů listí.

Tu Aleš dlouhé ticho náhle zrušil.

„Dnes u tebe jsem hostem, milý Jene.

Mně jest, jakoby žár v mých žilách bušil,

jenž myslí obraz za obrazem žene.

Mně jest, jakobych temně nyní tušil,

že štěstí mnou tak dávno vytoužené

již téměř rukou dosáhnouti mohu

a přec že pochybou se rouhám bohu.“

Tu probudil se Hanuš z přemýšlení

a úsměv zkrášlil ušlechtilé tahy.

„Nuž vypravuj mi poeto své snění.

Však napřed věz již příteli můj drahý,

že tajemství tvé neznámo mi není.

Já zajisté ctím vzácné tvoje snahy.

To budiž tobě napřed za útěchu.

A nyní vyprávěj již bez oddechu.“

„Jsem ovšem snílek,“ Aleš odhovořil,

„a znáš mne dobře, i vše moje touhy.

Ty víš, jak často sebe sám jsem mořil,

pro vytoužený ideál – sen pouhý.

Jsem takovým, jakým mně svět ten stvořil,

a nebudu již jiným po ten život dlouhý

či krátký, prchavý, jak motýl plachý,

jenž sčítá žití, křídel za rozmachy.“

„Dnes měl jsem sen. Jak vidění to bylo.

Tys realista. Pro tě význam nemá,

co by se jakous tajnou rouškou krylo.

Pro tebe říše vesmíru jest němá,

pokud jí slovo vědy neodkrylo.

Však duše mohútnýma perutěma

se já prolétám říší neobsáhlou,

nad skutečností žití pouští spráhlou.

V obdivu před lidským se duchem skláním,

jenž pevnou rukou kreslí hvězdám dráhy

a neúnavným věčným namaháním

vše živly krotí v službu svojí snahy,

jenž vesmír prolétá jak blesku pláním

v bezednou hloub i světla lesklé prahy,

jenž staví železnice, telegrafy,

pro celou přírodu má paragrafy.

Však básník, dítě fantasie smělé,

jediným rozmachem svých mocných křídel

předstihnuv budoucnosti věky celé

života veškerenstva zbádá zřídel,

nejkrasší hvězdy staví na svém čele –

a vraceje se z nebešťanů sídel,

vám poklady své z veškerého světa

jak štědrý boháč perly v číše metá.

Mně o velké se společnosti zdálo.

V rozsáhlém sále, za pokrytým stolem

se vážné jednání as odbývalo

a množství známých sedělo tam kolem,

již milí mně – ač není jich již více.

Jak za živa, tak jasné měli líce.

I tvého otce jsem zřel vedle máti.

Ostatní hosté z mysli se mi tratí.

Jen Lenku jsem zřel naproti mně sedět

a s upjatostí na matku svou hledět,

jež rozprávku as důležitou vedla.

A tvář má jakýms’ nepokojem bledla.

Můj nepokoj se zmáhal víc a více,

kdy ona s úsměvem tu na mně vzhlédla

tak bílá, lahodná, jak holubice

a vstavši, ruku přes stůl podávala.

Já s unešením vzhůru zíral na ni,

má pravice se marně namáhala

uchopit jejich útlých bílých dlaní.

Postava její průhlednou se stala,

jak asi nebe bývá za svítání,

pomalu, jako kouzlem ztrácela se,

obrysy bledly, netratíce v kráse.

S upřímným úžasem zřím za postavou

jak z místa svého mizí a se tratí

svou tváří lahodnou a usměvavou

jak by se chtěla se mnou rozžehnati –

až zcela zmizela v prostoru tmavou.

Já červánky zřel do oken mi pláti

a prázdné místo, kde dřív Lenka stála,

záplava nebe rudá zaujala."

Tu Arnold, nejmladší z nich, pravil zvolna:

„Já nejsem poeta, však poetů se vážím,

však přede vším se člověk býti snažím.

Nač jitřit rány, místa duše bolná

a oddávat se v snění čarokruhy,

jež k sobě vábí, jako lesklé hvězdné pruhy

za jasné, letní noci po nebi se pnoucí?

Nač toužit do těch výšin nedostižných jasů

a dusit v prsou touhu žití vroucí

a přehlušovat naschvál oněch hlasů,

jež k životu se hlásí – a to právem?

Duch zdravý můž jen bydlet v těle zdravém

a radovat se plně z požitků té země,

jíž náleží až těla do skonání.

Nač tedy ono marné namahání,

chtít porozumět citům, jež se hlásí temně,

tak beztvárné, jak výpary ze stínů říše,

a otravují dechem, pochybou jenž dýše,

každinký jarý pohyb na tom světě?

Ten krátký život v kvapném jeho letě

má bez toho v zápětí mnohou nudu –

Nač světobolem, přišlým od západu,

jenž hubí energii, vůli, sílu mladu

jinochů našich – zvětšovat si trudů?

Neujdu tomu, čím po smrti budu,

však na zemi chci býti tím čím jsem

ve plném smyslu slova: člověkem!

Ne loutkou, která jako slabé proutí

se klátí pochybou, neb žalem rmoutí.

Chci tvorem být, jenž vůlí, činem svět proniká,

a ač i umírá – přec v smrti nezaniká!“

„Výborně!“ Hanuš děl – „Arnolde sláva!

Tys pronesl zde slova mužná, zdravá.“

„Já náhled tvůj jen s pola, Jene, sdílím,“

odtušil snivým hlasem Aleš zas.

Snad chybuji, že promarňuji čas,

tím sněním, jak to nazýváte as –

že za přízrakem nedostižným pílím

a že se vyhýbám rozkošným žití chvílím.

Já jinak živ být ani neumím

a pro to nepatřím snad mezi vás.

To jenom dobře, příliš dobře vím,

že za ty sny, jež obraznost mi splétá,

bych s radostí dal vše poklady světa.

Ba věřím, že to, co od nepaměti

si jednou vykouzlil duch člověčenstva smělý,

víc beze stopy v prázdno nezaletí,

brž zde, neb jinde jednou v skutečnost se vtělí.“

„A přec! hle z jakých náhod to se spřádá,

co nazýváme lidským životem!

Toť přec jen nepřehledná skutků řada

a my z nich vidíme jen onen lem,

jenž jako ve světle se slunce jeví –

jak světla tvar, ať neživý , či živý.

My patříme naň vlastním názorem,

jak mění se a střídá proud ten divý,

však o původu jeho nikdo neví.

Logika života! aj dvojostrý to meč,

jenž ruku neobratnou snadno raní,

však i když vítěznou podniknul seč

i vítěze přemůže toutéž zbraní,

gordický přetna úzel života.“

Tak Arnold opáčil a končil řeč.

„Však život přec jen dále kolotá

ať jednotlivci mrou!“ dí Aleš s ohněm v oku.

„Co zbylo by nám, vytrhnouce z celku

ten život jednotlivce – kapku z veletoku?

Jen houba po rozkoši, po výdělku!

Jen pohleď na tu velikánů řadu

a projdi světodějů věčné listy:

zda nejsou jako proudy vodopádu,

jež u pramene svého sice čisty –

dál kalné bouří, krvavé též místy,

již nesou kmeny vyrvané i písek kalný,

přeskvostnou perlu – též i balvan valný –

zničené štěstí – mrtvoly – vše v spěchu

vždy dále, dále – až do oceánů –

však –“ „Totéž tvrdím já,“ děl Arnold na to.

„Ba žádný netušil z nás v žití ránu,

byť počátek měl jako pramen čistý,

zda žití proud mu bláto dá, neb zlato!

Jen konec všech nás nepochybně jistý.

Ba věř mi hochu: světa děje celé

jsou babylonský zmatek, bez účele.“

„Již ustaň Arnolde! Pak tvor, jenž myslí,

nech v zoufání se ponoří a zhyne.

Duch světa nedá obmezit se čísly,

on bez mezí věčností volně plyne.

Jen ten, jenž nedotkne se země prachu,

jenž povýšen nad kal a vášní rmut,

ten vzhůru vlétne čist a nedotknut,

zíraje věčnosti vstříc beze strachu,

minulost lidstva přehlížeje jasným okem,

jež věků aeony se proudí veletokem.“

„Toť pouhá theorie,“ Hanuš odhovořil.

„Ba po tisíce let již lidský duch se mořil,

by zbádal záhady ty věčné.

Systemy na systemy filosof nám staví:

však ať si každý sám vybere system pravý.

To vše jsou pokusy jen nekonečné

chtít změřit šíré moře lžicí malou!

My nepoznáme pravdu dokonalou

jen pokud zrcadlí se v naší duši.

Ten obraz však, jejž ona v sobě tuší,

se k pravdě má as tak, jako vody kapka jedna

k velebné kráse moře nepřehledna!“

„Což, milý Jene,“ Arnold na to vece,

„co já mám říci? Bez domova, vlasti

a neokusiv nikdy rodinných těch slastí,

jež mladí jediné nám sladí přece?

Bez otce, matky, postrkován světem,

mám pochybu, že jsem byl nemluvnětem.

Neb vyrost jsem, jak rostou v lese stromy,

jež bouře odchovaly svými hromy.

Ký div, že za úkory toho světa

mě pomsty myšlenka trápila kletá?

Tak osudné já přišed na rozcestí

jsem zkoušet chtěl co hřích, co právo jesti,

a vynutiti nebi, co nám skoupě skrývá:

zda za tím jeho modrem onen nepřebývá,

jejž slepý lidé zovou otcem, bohem –

Vždyť pochyboval jsem o mnohém –

Tu děvče potkal jsem – zda k svému štěstí?

Byl andílek to tělem, s srdcem holubičím.

I pravil jsem si: dívku tuto zničím!

Však jeli bůh, pak zachrání ji lehce –

Však proč můj ret to „dále“ vyznat nechce?

Ta, již jsem zničit v rozmaru chtěl divém,

mě naučila znáti žití cenu:

ji zbožňuji co milovanou ženu.

já obdivuju v snažení ji tklivém,

kdy nemluvněti dává pramen žití.

Já poznal to, co v celém živobytí

mně bylo neznámo – a věru k smíchu:

tož lásku – bázeň o Marii moji –

Já často probouzím se v nepokoji

a ohlížím se s bázní v nočním tichu

a nad ženou se spící skláním tiše,

zda živa jest – a ona klidně dýše.

Tak před tou ženou pokořen jsem v pýše,

že ptávám se, zda bůh své anděly nám ssýlá,

že vše mé hříšné snahy v dobré obrátila.

Tak i ten život – třeba malicherný

se zdá již tomu, který všechno zkusil,

jenž ví, že je to hltoun bezeměrný,

jenž miliony v náruči svém zdusil;

že štěstí naše: jedna noc to herny,

kde ztráta získá, výhra prohrává,

až usmrtí nás hra ta krvavá;

jenž vše to zkusil, který dobře ví,

že říše mocné klesly se své výše

jak svadlý list, jenž sotva objeví

zda z růže trhán, aneb ze cypříše: –

přec pocítí jakési úlevy,

kdy na blízku na srdci milém dýše,

jež samotu, v níž život jest jen břémě,

nás ručkou něžnou snášet učí jemně.

Po městech zbořených jsem druhdy chodil,

v nichž živý kypěl jednou lidu tlum,

po zříceninách v půlnoci mne vodil

anděla křídel nepoznaný šum,

v ta místa, kde se tyran v krvi brodil,

kde zvítězilo zvíře, klesl um:

a přec! kde zdánlivě i svatost mřela,

jak na prázdno jen vymrštěná střela,

kde vše je tiché, porobené, bídné,

i v koutě nejbídnějším neustává

se vznášet k slunci v poušti bezelidné

zář něžná, jako z pláče usedavá

se vznáší rysy dívčí tváře klidné.

Ta zašlou krásu, slávu oplakává;

„vše v světě vstává, září – pak se kácí

ve časů proud – z nejž nic se nenavrací!“

A přec vám volá hlas, jenž není lhář:

„Jest věčné něco, nepohnuté, krásné,

jak nejkrásnější stvořena kdy tvář,

jež vznáší stále klidné se a jasné

před námi výš a výš, až v slunce zář:

toť ideál, jenž nikdy neuhasne

ve prsou lidstva, které za ním pílí

v naději – plno neúmorné síly.

Snad člověk nad bahnem jen bublina

se svými idealy shasíná?

Jest vojínem zde člověk v žití časném,

jenž na stráž postaven v přetěžké zbroji,

by po smrti se zastkvěl v hávu jasném

povolán k jinému, těžšímu boji?

Snad bez účele žijeme a hasnem

a v stálém umíráme nepokoji,

bez naděje, že krunýř těžký složí

s nás v lepším životě kdes ruka boží?“

Proč vůbec žijem? A když žijeme,

zda jsme zde na světě přec něco platni?

My jíme, spíme, dýšem, pijeme,

smějem se, pláčem – chvíle do ostatní.

Však zda svůj osud sami vineme?

Pak věru jsme to všichni tkalci špatní!

Však jiná otázka: zda žijem darmo?

Co život jest? Než k nesnesení jarmo,

jež pro to většina jen lidí nese,

že neví, jak si od něj pomoci,

že před neznámým něčím jen se třese,

jak před tyranem klečí otroci,

neb cestující před lupiči v lese,

kdy nemohou se zbavit přemoci.

Vždyť každý člověk ždá si život věčný

a přec, když mře, je málo kdo z nich vděčný.

A jiný, jenž by rád se žití zbavil,

jemuž se zdá být pouhým břemenem,

přec nerad by se na onen svět stavil

s kol krku zavěšeným řemenem,

či s jedem – který žaludek nestrávil,

s rozbitým kulí – hlavy temenem,

či s srdcem, krkem ve dví – a tak dále,

jak v modě nyní, světu dávat vale.

To proud jest, který nikdo nevyhloubá,

neb kol nás kypí, nese nás a šumí,

jest tvůrce náš a jest též naše zhouba.

On na čas naplní nás citem dumy,

až domýšlivý dost se nevychloubá,

že nejlépe on tomu porozumí:

však když jsou prsa jeho pýchy plna,

tu pohltí jej jedna proudu vlna.

Ty otázky si čilý lidský duch

již po tisíce let, co vzdušné hrady staví,

on ptá se všehomíra, jehož ruch

je v propast věčnosti odnáší jako vánek hravý.

Nižádná odpověď nám nezazněla

z té propasti, jíž nevidíme ke dnu,

byť lidský duch až k nebi zvednul čela,

přec nerozluští z hádanek těch jednu.

Zvlášť v našem století, jež o všem pochybuje,

jehožto skepsis tak daleko sahá,

že téměř vlastní jsoucnost uznat váhá,

ač bystrým duchem všehomírem pluje,

po poznání se žena lesklou drahou

jak Lucifer, chtě strhnout smělou rukou

tu zář, jež Promethea slávou jest i mukou.

On sochu Memfickou chce zříti nezastřenou,

svou nesmrtelnou snahu zosobněnou,

v postavě krásy poznati ji nahou.

Zda jako v oné starověké báji

blesk smělce před odkrytím pravdy zdrtí?

Zda to, co za živa nám smyslů rouška tají,

se v kráse nezhalené zjeví lidem v smrti?

Zde tam jsme zase, kde jsme započali.

Jsme děti doby své, nuž plujme nad ní,

již orůženi září, v niž se nebe halí,

co doly v tmu se hrouží, vichry dují zrádní.

Nech bázlivec se chytá modly v strachu

ve víře, v povodni že neutone,

nech jiným posměchem jest žití bezúhonné

a v požitku se denním válí v blátě,

po slávě touží marné neb po zlatě:

my, v předsvitu již pohroužení nachu,

bez bázně hleďme propasti té ke dnu,

jež u nohou se našich otevírá:

my mějme myšlenku a víru jednu!

Tu slibme, přátelé, jak na ostatky svaté

dochovat věrně dětem jedenkráte,

myšlenku lásky, jež se rozprostírá

jak velký svatý kruh kol trpícího lidu,

v ní obsaženo vše, ta skončí jeho bídu:

to jeden buď náš zákon, jedna víra!

V ní rovnost, bratrství – jak prapor letí v mračna,

který by ráda strhla v bláto podlost lačná:

za praporem tím v před! ve bouře blesky

a neuhněme bratří z závratné té stezky:

vždyť vede k zdroji světla nad propasti bezdné,

z mrákoty pekel – v lásky věčné říše hvězdné." –

A z oka zroseného slib ten čet druh druhu.

I dleli obejmuti ve přátelském kruhu.

To divná byla doba v ony časy,

boj o dědictví ducha neblahý

a zároveň též svatý, plný spásy,

jenž nezměrné měl pro svět dosahy

a posud šíří po Evropě jasy.

Mním onen zápas, plný odvahy,

jenž ve Francii zničil robství samé,

jejž velkou revolucí nazýváme.

I po Slovanstvu rozbřesklo se všudy.

Jak tma prchaly před tou září bludy.

A zář tu hlouček vyvolenců chová

a neúnavně šíří v lid svůj chudý,

jej kříse jmenem posvátného slova.

A ejhle! mocí boží div se stal,

že Čech, domněle mrtvý – z rakve vstal!

Taková byla doba v naší vlasti,

kdy nový rok do hrobu uložili.

Též masopust se vrátil rozpustilý,

však netušil, že tančí nad propastí,

neb popelec již zlatil české hory

jak jitra první blesk, svobody zlatem

a na čele psal všem: memento mori,

neb po něm přiletěla vesna s chvatem,

ta vesna, jakých posud málo bylo

a s příštím jejím vše se proměnilo.