DÍL II.

Jak z jara náhle teplý vítr vlahý

sníh na horách a v lesích rozhřívá,

že z břehů překypují vodní dráhy

a divný jakýs šumot zaznívá

přes lesy, hory, roviny a svahy,

jakoby síla tvůrčí, ohnivá,

jež před aeony věků shnětla zemi,

vanula v hluku stromů haluzemi –

Tajemný, nevyzpytný hýbe ruch

veškerou pode sluncem přírodou,

že nestačí nám téměř ani sluch,

by zvuky pojal, jež se kolem dmou:

jakoby otřásal se vešken vzduch

a sdílel rozkoš, jíž se prsa dmou

té matce zemi, že tak slavně zvučí

co pupen na proutku vstříc jaru pučí.

Takové šumy nově zkvětlou vesnou

nad ledem Evropy jak bouře táhly,

ty šumy národů, jež bouří děsnou

jsou těm, již na svatá jim práva sáhli,

až v řevu jejím trůny ve prach klesnou,

jak stromy kácí k zemi orkán náhlý:

neb vůle národů jest vůlí boží,

kdy na váhadlo světa meč svůj vloží.

Kdy ve Francii království v nic kleslo

a Filip Louis korunu s hlavy sňal,

tu, jak by Evropě tím dano heslo,

jediný požár po všech vlastech vzplál.

Červené strašidlo se z hrobu vzneslo,

jež Bonaparte děl, že zažehnal:

Červená, bílá kokarda a píka

a v ústech křik: Ať žije republika!

To Francie dědictví osudné,

děsilo strašidlo jak obludné,

jež v noci pije krev,

jak upíra prý divý noční zjev,

jenž předčasně se musel ve hrob klást.

To zaplatila krví každá vlast,

neb jeden rozmach lidu zničil v chvatu

půlvěké dílo pánů byrokratů.

Též u nás zaznělo, jak bouř když vstává:

Náš milý Ferdinand, král dobrotivý,

navrátil Čechům stará jejich práva.

Tu zřít jste měli drazí, boží divy!

jak zajásali robotníci: Sláva!

Lid, jak by zkusit chtěl, zda v skutku živý,

tancoval jako medvěd s kožichem,

jak by měl hlavu spitou pod víchem.

A jaká radost: Francové, dřív páni

a biřicové, mušketýr a vrátný,

a jak jen slouli všichni tulipáni,

již hnětli, odírali lid náš statný,

ti všichni měli býti vylupáni,

neb od nynějška měl být zákon platný,

před kterým nebyl poddaný, ni páni:

pán jako sedlák, platil-li jen daní.

„Robota zrušena, ba na mou duši!“

tak mnohý tatík volal, tiskna děti

a ženu k prsoum – „natáhněte uši!

vy volni jste a ne jen pouhé smetí,

jež pod kočáry pánů dobře sluší.“

Ta zvěst od chýše k chýši letí

s modlitbou za dobrého krále pána,

jehožto čest buď na vždy požehnána.

Však mnohý povážlivý hlavou třese

a bojí se a s nedůvěrou hledí:

„Kdo ví, co budoucnost nám nepřinese.

Vždyť po vždy páni jenom po tom sledí,

by vzali zas co dali! Ostřezte se!

Však oni sami jenom dobře vědí,

kdy mají povolit – to jen, že musí!

Že Francie se bojí – povolají – Rusy.“

Neb co se jedněm příliš mnoho zdálo,

již svobodných se báli národů,

to naopak zas druhým bylo málo;

neb mnohý myslil se tu svobodu

co pravý ráj, v němž nic se nedělalo,

v němž každý nebeskou měl lahodu:

dle vůle jinému směl natřít záda,

jejž za to ještě živit měla vláda.

Zřízení v naší Praze Svornosti.

To měl být vyvolený strážců sbor,

jenž nad občanskou měl bdít volností,

nic nedopustit vlasti na úkor.

Též ovšem nutné okoličnosti,

jež s sebou nese politický spor,

nám českého zbudily Lafayetta

ve vůdci Svornostů, na podiv světa.

Tak velký panoval po Praze zmatek,

že nikdo nevěděl, co vlastně chce,

a každý chtěl přec světit samý svátek.

Sám pán bůh vymalován v čepičce

jak noční, na Prahu zří s nebes vrátek

a z okna trojhranného takto rce:

„Ba jestli rozumím já tomu žertu,

chci na místě se sám odevzdat čertu!“

A na venku byl teprv Babylon.

Tam národní zřízena obrana

a neptejte se, jaký to byl shon,

kdy prvně ve zbraň byla svolána.

Veliký rozhoupán na návsi zvon,

by lidem zvěstoval již od rána,

že nastal velký konstituční den:

a pro to přijdiž každý ozbrojen!

A bylo podivné to ozbrojení:

ten v ruce okovaný nesl cep,

ten starý palaš držel bez řemení,

ten kyj, v němž natlučen byl hřeb na hřeb,

a onen zbroj – pro kterou jmena není.

Zas onen nesl flintu – starý střep,

z kterého nebezpečno vystřelit –

a podobně byl ozbrojen ten lid.

Ten s kosou, jako polský kosinýř

hrdinsky kráčel – jako jde za rosy

poctivý sekáč kosit luční pýř –

o jedné botě ten – a onen bosý.

A za nimi se táhla v dél a šíř

z vesnice mládež, hučíc jako vosy.

Však jistá část jich měla helebardy:

ti hrdě zvali se: národní gardy.

Pak ženy za nimi vždy ovšem táhly,

jak kometa na nebi ohon vleče

zlověstný, ohnivý a neobsáhlý.

Ty mřely z úzkosti, že krev již teče,

a proto táty, synky zapřisáhly,

by moudře prchli z nejpřednější seče:

tak napřed garda byla připravena,

že v boji vezme nohy na ramena.

An svobody jim nikdo neupíral,

tak zatím v míru stály pušek kolby.

Však za to v hospodách se zástup sbíral,

v němž pro svobodu lítávaly holby.

To velmi rád měl hostinský pan Cmíral,

řka: „že to zkoušejí se nové volby.“

A po každé když holba v hlavu letí,

že mladá konstituce křest svůj světí.

Však ve Frankfurtě sněmík německý,

„parlament“ zvaný, jako mudrc seděl

a skoro jako paša turecký

i české Slovany tam dostat hleděl.

Náš Palacký však Čechy za všecky,

jak známo, tehdy rázně odpověděl:

„My nepatříme do německé říše!“

(je na to píseň: Šuselka nám píše.)

A Parlamentu jako na protivu

povolán slovanský sjezd do Prahy.

Tu český lev zas počal ježit hřívu

po staletích po prvé na vrahy,

a svět zřel ideu slovenskou živu

radostně hlásat plnou odvahy:

„My bratři od Balkánu po Šumavu,

zbožňujem jednu matku: svatou Slávu.“

Vše dobrý konec mohlo ještě vzíti.

Již řádné volby jsou k sněmu.

V národě, nové jako živobytí

se k vývoji chystalo pokojnému,

když mladí nedočkavci míru syti,

předčasným ohněm zvrátili vše k zlému.

Nastaly známé Svatodušní svátky

pro národ osudné a smutné zmatky.

Jako vykouzlena vystupuje Praha

z ranních řeky mlh – sen čarůplný.

Slunce vyšlo; paprsk jeho chvíli váhá –

pohleď jen: matka naše drahá.

U nohou ji hrají Vltaviny vlny,

královský hrad bílý nade městem trůní,

Petřín zadumaný kyne jarní vůní –

Libušino sídlo, Vyšehrad náš tvrdý,

ještě stojí nad pověstnou kněžny tůní,

jako slavných otců zlatý prestol hrdý.

Vše se leskne, třpytí ranním na výsluní –

kde však triumfů jest na sta, neli více,

kde jest diadem, jenž krášlil tvoje líce,

matko osiřelá, královno ty padlá,

jež jsi panovala nad obzorem světa?

Koruna jak růže nevěstina svadlá

spadla v prach a místo ní se trní vplétá,

místo jasu slávy – temnost dlouholetá.

Mlha modravá, jež nad vodou se nesla,

poháněna slunkem – jako závoj bílý,

ponenáhlu zcela ke hladině klesla,

šat jak z údů lepých čarokrásné Víly.

Po ulicích se tu šiřil šumot žvavý,

ne jak jindy každodenně bývá hravý,

kdy se na trh klidně obyvatel beře,

ale horečný šum, v den jak bitvy dravý,

před bouří kdy úzkostlivě zamykají dvéře.

Pustyť ulice; jen málo kdy se kdosi

z úkrytu ven bezpečného poodváží.

Každou chvíli chodec na předměty vráží,

které pohozeny náhody jak losy,

ulice po šíři celé přepažují:

nábytek rozličný, stoly, sesle, truhly,

ohněm na polo změněné v černé uhly,

postele, piana hradbu naplňují.

Uvnitř sudy, drobným pískem nasypány,

aneb dlažbou, vytrhanou po ulici,

chránit měly zvenčí bojující,

srážet první nával, kulí zhoubné rány.

Mnohý toilettní skvost z pokoje dámy,

který krášlíval as ženy útvar lepý,

pohozen zde mezi bezcennými střepy:

obraz života denního velké dramy.

Na ten způsob, nakupena jako hora

trčela ta hradba do ulice pusté;

na temeni jejím, připjat k žerdi tlusté

prapor vytýčen a na něm trikolora.

Po všech ulicích staveny také hrady,

lid je nazýval jak jinde: barikády.

Ta o které mluvím u Konviktu stála,

tak vysoká, že se nedobytnou zdála.

Uvnitř živo, pestré mihají se zbraně, kroje,

jaké nevídány nikdy za pokoje.

Ano ženy, oděny v šat mužský také,

s rozpuštěným vlasem, zbroji všelijaké,

místo šperků, k zavěšení zbraní sponky,

bojovaly s muži jako Amazonky.

Bylo ticho. Taký krátký oddech v bouři

někdy po hukotu hromů kyne náhle.

Pak se oblohou blesk délky neobsáhlé,

jako jasný meč, z nějž rudá krev se kouří,

okamihem provine. A za ním s třeskem,

s praskotem, jak kdy se klenba nebes lomí,

ode pólu v pól zahučí mocné hromy,

chorál varhan obrovských jak nad nebeskem.

Taký oddech nastal právě v barikádě;

sledy boje, pokud rychlost času stačí,

odstraněny na ručest a vše se tlačí

do domu, jenž vedle, velké ku poradě,

Útok odražen a padlí odnešeni,

pouze stráže na svých místech zbyly.

Na důkaz, že posud ukončen boj není,

z dálky temně bubny vojska rachotily;

v hluk ten stále slyšno na vše zvony bití,

nad Prahou pak hukot děl, jak hromobití.

Na domě, jenž rohem chránil barikádu,

(do kterého odešli teď na poradu,)

na střeše, kde jenom kousek místa bylo:

množství drotárů se kolem uhostilo.

Nádoby držely naplněné vodou

k tomu cíli, kdyby puma padla,

aby chránili dům před nehodou.

Jiní křičeli, že mají umývadla

plna oleje vroucího, která zvrátí

na vojsko, snad chtící na dům šturmem hnáti.

V domě pestrý dav; teď jídlo přinešeno;

studenti, dělníci, rozličných tam lidí,

náhoda jak koho do hromady svedla,

vše jest mezi sebou pestře pomíšeno.

Ti tam rokují – ti zbraně svoje cídí,

jiná část si za stůl k odpočinku sedla.

V ústraní jsou pro raněné místa,

kde jim ruka něžná ulevení chystá.

Dále náčelníci přijímají zprávy,

kam se ku vítězství chýlí boj ten dravý.

Mezi nimi vůdce a náš známý starý

Arnold vynikal, jak sokol jarý.

Jak jest změněn! jindy ponurá tvář jeho,

výrazu nabyla jistě vznešeného!

Nadšení posvátného lze číst zřejmě na ní,

při tom odvahu a smrti pohrdání.

Oděn jako druzí: blusa modrá temně

přepásána pásem s dvěma pistolema;

jiného odznaku vůdcovského nemá;

poděbradku se lvem, znakem české země,

ovšem na hlavě s kokardou trojbarevnou.

Právě přišel posel k němu s velkým chvatem

potřísněn, kryt prachem, s rozedraným šatem.

List čte Arnold; diví se; pak s tváří hněvnou

odhodiv jej stranou, hledí zadumaný –

an tu v buben bití – k novému znak boji,

v řinkot zbraní rozličných se pojí.

Z domu spěchá k barikádě ves dav branný.

Arnold vzchopil se a z ticha zahovořil:

„Marnéť tedy vše! ve pomoc doufat marné,

předčasnéť národa vzplanutí to žárné –

neuprosný osud, jenž nás posud mořil,

zvítězil – my hyneme zde darmo.

Jakby jinak! zvyklý na staleté jarmo

lid náš bázliv, potácí se v spaní –

usne zas, jak bídák klesá za svítání.

Venkov nepřispěje, gardy rozehnány,

Praha neodvrátí sama zhoubné rány.

Veta po naději! Zda však zoři ranní,

které nad námi se celým nebem klíčí,

bouře krvavá též na vše časy zničí?

Ne! Nech zhyneme! však z našich mrtvol vstane

svobody květ jednou –“ „Kéž se stane, Pane!“

Hlas tu dívčí, mírný, ale plný víry

za ním ozval se, co zvonku ohlas čírý.

Ohledl se překvapen a s tváře mraky

zahnaly mu z náhla Mariiny zraky.

Mlčky podal ruku té, jež před ním stála

mírna, ale odhodlána na vše.

Cestu v budoucnost mu žena ukázala –

Vyšli, stiskem ruky sobě s bohem davše.

Hradba obsazena, připravena k boji.

Na vrcholi pod praporem Arnold stojí,

patře do ulice, kde se vojsko šíří,

bubny rachotí a bodáky se blyští,

z předu dělo – za ním statní granatýři.

Však tu jiný průvod spěchá po bojišti:

dáma – matka mladá ulicí tam kráčí

k ustrašeným prsoum tisknouc malé děcko –

tak že průvodkyně obě sotva stačí.

Nevidí než nemluvně, jež pro ni všecko

na světě, jež pěstí láskou bezeměrnou,

nemá pro ty hledu, jež ji doprovází: –

a tu náhle vidí barikádu černou

před sebou jak nepřístupnou trčet hrázi.

Nazpět nemožno a jak se dostat k předu?

Arnold, spatřiv dole státi matku bledu,

třesoucí se, nevědoucí sobě rady,

volá: „Nebojte se paní u nás zrady!“

A hned sstoupiv dolů, béře děcko matce –

děcko, u prsou jak dřímající sladce –

podává je druhu, který výše stojí,

ten pak třetímu, až prosto nebezpečí.

Za ním matka spěchá v stálém nepokoji,

ale vděčna, svůj ač nejeví dík řečí.

V patách za ní kráčí průvodkyně obě,

dvorně ozbrojenci provázeny,

kteří s pohnutím zří na ubohé ženy.

Teprv za hradbou oddechly trochu sobě.

Dělo zahřmělo a bitka započala,

kosa smrti jako trávu lidi žala.

Obklíčena hradba vojskem v polokruhu

půlvěncem jak ohněm, jenž vždy úže

svíral obrance jak v žhavém kruhu.

Střely vyrývaly z řady mnohé muže.

Viděli jste bouři na horách? Jak mračna

z propasti se ku temeni hory derou,

vrou a kypí, o závod se s vichrem perou,

dosáhnouc až vrchol, část jich značná

prudkým větrem zklána, nazpět padá,

vře a klokotá a kypí, až pak znovu

vzhůru žene k cíli z bezedného rovu.

V oblaky se znovu sráží mlha, šiky skládá

až dosáhne cíle: ač ji vichor sráží –

přesmekne se přes hřeben – a střemhlav letí

jako v plesu přes horu, an nic jí nepřekáží –

načež s větrem spěchá k hoře druhé, třetí.

Taktéž barikáda, jako ona hora

útočníky nazpět do hlubiny metla:

vstala posléz opět volna, plna hrůzy,

báječná jak hlava divoké Medusy:

na hřebeně jejím trikolora

červánek jak v záři příšerného světla.

Po stranách a výše vzhůru oblak sírný,

čpavý, opojný se nade domy vznášel,

až konečně průchod nad ulicí našel,

načež prosmeknul se paprsk slunce mírný,

osvěcuje raněné i padlé na bojišti.

Zbraně pohozené v spoustě té se blyští.

Krátký oddech. Arnold prohlíží své šiky,

postrádá tak mnohé statné bojovníky.

Ví, že sečteny jsou míru okamžiky.

Proto sestoupiv do bojovníků kruhu

k tázavým tak vece zrakům svojich druhů:

„Děkuji vám! spaseni jsme pro tu chvíli –

ale ne na dlouho. Vyšlo slunce sice –

proto, abychom je více nespatřili.

Obětí již drahých padlo na tisíce,

na tisíce snad jich padne zítra ještě –

v dny budoucí – až se vše v svou kolej vrátí.

Slunce východ zřeli jsme tak přespanilý,

ale vyšly mraky, bouře divé, deště,

v nichž se záhy svobody zář zlatá ztratí.

Venkov pokořen – z něj nekyne již spása;

my jsme osaměli jako na ostrově

v prostřed povodně, jež kolem zhoubou jásá:

chvíle jen a zhynem v žaláři – neb v rově.

Volte sami, co nám dále činit zbývá!“

Umlknul a do kola se zvolna dívá

na ty tváře v davu rozličného lidu:

toho bída hnala z rodinného klidu –

toho láska zhrzená – či děva lepá –

popud temný toho – pomsty žádost slepá –

chtivost lupu – vášeň, horká touha boje

v život divoký a nepokoje.

Čistá nadšenost pro volnost čarokrásnou

jinému jak bleskem v duši povytryskla,

tak že zamiloval postavu tu jasnou:

ona v oči krev mu, zbraň do ruky vtiskla;

zapomněl na otce, matku, život mladý –

viděl ji – jen ji – na rumech barikády!

Darmo odpovědi ale od nich čeká,

na kterou se těší, které se i leká.

Mlčí všichni, jedni k zemi hledí z tuha,

jiný pátrá kradmo v tváři svého druha,

zdali rozhodné as slovo nevysloví.

Pozdě k rozvahám však; neb již bubny víří.

Dělo zahřmělo a nastal útok nový;

jako zeď jdou k předu statní granatýři.

Znova rozpoutána boje dravá zloba:

rána rány, blesk a střela střelu stihá;

již se bodáků les nade hradbou mihá –

dolů kloní – rozhodná se blíží doba.

Hradba proražena, jako pevná hráze,

která dlouho nad povodní vítězila,

až se provalila zhoubná živlu síla.

Každý krok přichází vítězům však draze!

Darmo ale každý jako lev se brání,

darmo se střech chrlí vřelou vodu:

marnéť obránců jest namáhání;

nezadržíť vojsko u pochodu.

Arnold nezraněn a nesa trikoloru,

jako kapitán stál na tonoucím voru

podle Marie –

Tu se sklání smrtonosné pušky ústí

proti němu z blízka. Mar’je ale skokem

v stranu onu letí – pozdě – puška spustí –

žena klesá k zemi s prostřeleným bokem.

Arnold napaden sám z druhé strany,

darmo odrážet se snaží prudké rány.

Nejbližšího stihlo jeho dlouhé kopí,

jiné šavlí sklál, – tu švihla jasná střela

strhnouc jemu čapku s vysokého čela –

zároveň pak v prsa se mu bodák topí –

Barikáda klesla – vše se halí v kouři –

přes mrtvoly padlých bitva dále bouří.

Nastala již noc a v jejím temném lůně

mračno vyvstalo a v něm je bouře skryta.

Časem blesku záplava se vznesla obrovitá,

časem hrom rachotil – ze hluboka duně.

Noc jak poselkyně smrti město hlídá,

v kterém posud zuří boj, a jeho hlasu

ne nebi bouř živlů odpovídá.

Země s nebem vzeplanuly v blesků jasu,

zářících na věže, širé vlny domů

v neustálém hřmění kanonů a hromů.

Tichý větérek jak upomínka letí

přes ty rovy kleslých v boji do podsvětí.

Památka jich z náhla v nepaměť se halí:

proč však bojovali, proč i umírali?

Kde se výsledek as toho boje skrývá? –

Mudřec nezbádá to hypothesou smělou,

nepochopí to též prsa úzkostlivá.

Jest to kapitolou žití neveselou,

hádankou, již rozluští jen duše vřelá,

ideou nadšená, čela hrdá, smělá.

Na hranici, v žaláři či v barikádě,

na kříži či guillotinou, vazbou v kládě –

od počátku světa až na naše časy:

nová myšlénka se vždy jen v krvi hasí.

Letí jako maně vypuštěná střela,

nevědouc, zda zaryje se v lidská těla.

Žití člověku se stává pouhým zvykem,

tak že málo kdo chce býti mučenníkem.

Pravda ale chce mít srdce naše celá.

Nač zde truchlit? – Jeden z nadšenců těch padlých

napsal do denníka lístků žlutých, svadlých:

Pryč se zármutkem! na mém hrobě

kéž růže jenom červená mi zkvete,

kéž skřivan vesele zazpívá sobě!

Při pohřbu mém též příliš netruchlete

a vzpomeňte si v této vážné době,

že jsem vás učil milovat a rcete:

Co nad smrt lepšího, jež vše to spojí,

co lidská vášeň nebratrsky dvojí? –

Tak v Praze naznačil jsem situaci,

by čtenář o všem rozhled měl a míru.

A nyní Musa má se na čas ztrácí

z politického Babylonu víru

a plna lásky konečně se vrací

k jednomu z obou mojich bohatýrů,

jenž, zapomenut skoro do čista,

byl velitel národní – gardista.

Tož k Alši, na něhož jsme zapomněli.

Neb Hanuš do sněmu zas kandidoval,

co zatím u něj přípravy se děly,

by Roháč v čele gardy vyrukoval,

až řádně cvičen bude pluk ten smělý.

Co starý vojín on se zaradoval

a hrdým zíral na vše strany čelem,

když Hanuš děl: „Tys gardy velitelem!“

Též doktor Vácslav ovšem gardu zřídil

a Křepelka jí v čelo postaven.

Co veterán on zbraně pilně cídil;

a svědomitě cvičil každý den.

Jej nikdo v přísné službě neošidil.

On často s chloubou vyrukoval ven

před okna zámku, aby viděl pán,

že není darmo vůdcem jmenován.

Tu často žid se připlet v první řadu,

by viděla jej vrchnost milostivá.

On při povelu neměl žádnou vadu,

jen na pušku se s jakous bázní dívá –

by nespustila na něj třeba – v zadu –

neb zbraň ta jako hadice je lstivá.

Vše v pořádku šlo v každém povelení,

až do času kdy došlo k vystřelení.

Křepelka velí: „Ostře nabíjejte!“

Nabijí všichni; žid pak s ostatníma.

Pak dále: „Zápalky na pánve dejte!“

Tak činí všichni: žid to dělá s nima.

„Teď: jeden-dva-tři! se mnou počítejte!“

„Nuž k líci zbraň!“ Žid s ramene ji snímá.

Teď: „Palte!“ Zamhouří žid oči – pálí –

vykřikne: „Aj vaj!“ – po zemi se válí.

Však Křepelka byl hrd na svoji práci.

Pochvalou vyznamenán po cvičení

vždy jako jenerál se s gardou vrací,

pro nějž je heslem: „Smrt neb zvítězení!“

Však nadarmo se také netrmácí:

po cviku nastalo vždy posvícení.

Pan Vácslav neskrbil a jídlo, pití

již před vítězstvím gardu slávou sytí.

Jednoho rána v takém blahém žití

vše v pořádku se obyčejném dálo,

kdy slyšno náhle střelbu z dáli hřmíti.

Že od Prahy to přichází, se zdálo

vzdálené pod obzorem hromobití,

jak ze země by dutě zaznívalo,

v okolí celém budíc ohlas valný,

až zavířil v to poplach zvonku žalný.

A lid se sbíhá, trne „co se děje?“

Též garda národní již na ručest

ku shromaždišti společnému spěje.

A každému tak bolně v srdci jest,

neb střela z děl jak hřmění zemí chvěje

a přitom šíří kol se hrůzná zvěst:

„Potáhnem ku Praze a proti vrahu!

To bombardují matku naši, Prahu!“

Tu od matek a žen se taký kvil

pozdvihnul v celém gardy okolí,

že Křepelka se tehdy rozzlobil:

Jak bleskem plálo oko sokolí,

hledajíc vhodný hněvu svého cíl.

„Ba jestli bůh mi vrátit pozvolí

z té strašné vojny“ – tak se slavně zařek’ –

„pak na původcích ztrestám babský nářek!“

Však jeho garda mnoho nedbala

co sliboval jí vůdce po návratu,

neb Křepelky se přec tak nebála;

vždyť každý čekal jistou žití ztrátu.

Když opravdová hra jim nastala,

tu mnohý rád by okázal již patu.

Žid v nejbližším se lese vykrad’ z řady

a začal operovat za jich zády.

Tak, tuším, nazývá se strategicky,

co jmenujeme: „pochod zpáteční“ –

„vzal nohy na ramena“ – prosaicky.

Však naší gardistové stateční

bez bázně ku předu stoupali vždycky,

jak by byl k parádě čas sváteční.

Nad židem vysloveno: „Anathema!“

že za mák kuráže žid v těle nemá.

Než Křepelka dbal na pořádek rázně

a pět a dvacet dostal v okamžení,

kdo nedržel se předepsané kázně:

Tak žádnému do smíchu jestě není.

Ta hůl jim odňala však trochu bázně

a mimo to též rázné povelení.

Též to jim dodávalo kuráže,

že s sebou měli dosti menáže.

Neb ženy nanesly jim buchet, dolků,

že vzdychali těžkými pod tornistry.

Kdo jen měl matičku neb milou holku,

kdo při odchodu zachoval zrak bystrý,

ten nacpat si toho moh’ bez okolků,

co stačilo by pro tři řádné mistry; –

však „jaké“ mistry – moje Musa mlčí –

neb všichni mívají žaludek – vlčí.

Tak od Prostředka táhla přes háj blízký

ku Praze statná národní ta garda,

a pokud byla vidět přes les nízký

jediná jenom ještě helebarda:

zazníval pláč a nářek celé vísky –

jejž slušně nemůž zpívat píseň barda!

Nech srdnatě sbor kráčí granatýrů:

Já nazpět musím k svému bohatýru!

Neb náhlá přišla od Laného zpráva,

že obě jeho dcery milované –

an nikdo netušil, že válka dravá

tak náhle v lůně samé vlasti zplane –

jak často se to v živobytí stává –

až z Krkonoš být mají povolané.

Neb netušíce, jak as osud smýšlí,

si na Sněžku až s příbuznými vyšly.

I vyslal Vácslav posly bez meškání,

již po damách se úzkostlivě shání.

Pan Vácslav Alši svěřil úkol hlavní:

By koňmo proniknout až k horám hleděl,

jak činívali bohatýři slavní.

A kdyby tam se o nich nedozvěděl,

měl pátrat na horách a dále vůkol

tak dlouho, až by vykonal svůj úkol.

Připraven ještě večer komoň jeho,

též zbraně: nutný ovšem přídavek

každého bohatýra srdnatého;

tak ozbrojen byl statečný náš rek

rodinnou šavlí, známou druhdy slavně,

za pasem pistolí se blyští hlavně,

za čapkou pero spjaté drahokamem,

jenž v záři slunka zlaté jiskry roní

(však jasnější blesk hárá v oku samém).

Na čižmách dole ostrolenky zvoní.

Nuž pozdě již. Náš rek se spánkem sílí,

by jako za starých dob bohatýři

slib slavný někdy sobě uložili,

že, pokud osud krutý neusmíří

a nedobudou předmět sobě milý

chtí v odříkání bloudit světa šíří

a válčit s kouzelníky, obludami

a nepolíbit žádné cizí dámy.

Tak Aleš v duchu, plném romantiky

si představoval výpravu tu také:

On válčil s rytíři a s kouzelníky

a přemáhal obludy všelijaké,

až konečně (– měj za to naše díky!

že zdráv byl, mysli čisté, bezemraké –)

poklidně usnul, jako spravedlivý:

Měl šest a dvacet let – nuž jaké divy!

Pan Aleš vstal, jak skřivan zapěl ranní,

a potom na koně vsed’ za svitání,

prohlédnuv, jeli dobře osedlaný.

Byl onen čas to svěží, vonný, ranní,

kdy oko naše těká na vše strany

v posvátném, snivém jako zadumání,

kdy hluboko jest slunce pod obzorem –

na zemi tma – a předsvit plyne horem.

Nad lesy – daleko tam na východu –

jak Orientu tajůplná báj

nám duši jímá jako v luzném svodu,

že daleko tam někde skryt jest ráj,

až posud ukryt tajem lidstva rodu;

kde není bolu, věčný kyne máj,

jejž někdy lidský duch zde pozatuší,

kdy jako lásky blesk se mihne duší. –

A vzduchem svěžím lašťovice družná

šveholíc jako šipka lítala

a napínala křídla útlá, pružná,

jakoby návrat světla vítala.

Tu Alše jala touha jará, mužná,

by vzletěl s ní, kde v dáli svítala

ta jasněmodrá, čistá obloha,

kam duše ráda touží ubohá.

Kde skřivan vysoko, tam pod nebesy

jak zvonek jasný, v nebi zavěšený

pěl všehomíru vítězné své plesy.

A dále opět zpěvák bezejmenný

pěl hymnu svou ve široširé lesy,

kterými rytíř náš jel osvěžený

povolným klusem, ponořen jsa v šeru,

jež svítání jen vykouzlit můž, věru!

Přes dlouhopusté lesy ku Sázavě

se blížil Aleš na to z jejich stínů.

On vyjel z nich, kdy slunko vyšlo právě

a spatřil ladnou vodu Sázavinu:

modravé mhy se po ní nesly hravě

a vplétaly své duhy do modřínů,

jež rozstaveny cesty na pokraji

se šeptat zdály o pozemském ráji.

A z hloubi žvavá žežhulice

mu zavolala na cestu své: „Kuku!“

kdy slunce zasmálo se jemu v líce.

Tu pozvedna on vzhůru pravou ruku,

jakoby vítal boží zřítelnice

v svém svěže rozprouděném srdce tluku:

jel bez pýchy, však s onou hrdostí,

jíž vědomí jen můž dát volnosti.

Však zároveň též od božího rána

na levo slyšet jako táhlé hřmění,

jež v pružném vzduchu znělo jako hrana,

až v hloubi lesů v pouhý šum se mění.

On věděl: tam že Praha milovaná

a byl by k ní se pustil bez prodlení;

tam nadšená by jeho duše ráda,

kde duní jako bouře kanonáda!

Však přísahal, že dříve vysvobodí

dvě milé slečny z moci Rybrcoula,

jak na rytíře čestného se hodí:

Z nich jedna Mliska, druhá Lenka sloula

a pro to, že mu nic as neuškodí,

když jako bludný bohatýr se toulá:

Však přijde časně dost, když vyhrá Praha,

by rodákům svým pomoh’ tepat vraha!

Tož chytře, aby ušel léčkám zrádným,

jel přes most, Sázavu jenž kryje řeku,

a bystrým krokem spěchal svahem spádným,

kde Čertem oral Prokop v dávném věku.

Na štěstí nepotkal se ještě s žádným,

kdo moh’ by pohnouti jej ku outěku; –

však vůdcové jak často činí velcí,

do lesů zahnul vlevo ke Kostelci.

Tu, neopustiv ani svého sedla

snídaní vyňal z pocestného vaku

a nechav koně jít, kam cesta vedla,

ponořil do zásoby svoji zraků.

Pak sluneční zář ještě v láhvi zbledla,

již k ústům Aleš přihnul bez rozpaku.

Tak posnídav hned bodnul koně k cvalu,

že ke Kostelci přijel v hodin málu.

Zde, doptav se, že není nebezpečí,

jel skrze město dále ku severu.

Však poznával již dobře z lidských řečí,

že před vojskem již není jistým věru.

Pobídnul koně ku rychlosti větší,

že silnice šla plání v rovném směru.

Pak u Nymburka přes Labe se plaví

a cválá dále k Mladé Boleslavi.

Však zde by málem jeho výpravě

učiněn býval přece konec náhlý.

Neb proti němu v skvostné úpravě

husaři přímo ode města táhli

a k větší okamžiku oslavě

též k zbraním: šavlím, karabinám sáhli.

Snad uniforma vzácná se jim zdála

a domnívali se v ní jenerála.

Náš bohatýr však zřel v tom málo zisku,

by také pocty se mu dostalo,

i obrátil se – oni za ním v trysku –

několik výstřelů se ozvalo.

Však Aleš zmizel brzy v lese blízku

a jim se záhodno být nezdálo,

by pustili se za ním an vzal rohy,

by nepadli snad někam do zálohy.

Jediný „Magyar embér“ vytrval.

Snad mněl, že je to jakýs vzácný ptáček,

a do lesa se za Alešem hnal,

chtě ukořistit asi plný váček.

Pan Aleš však, kdy samoten že, znal,

se proti němu vrátil bez zatáček

a vyňav z sedla svého pistoli,

natáhne, míří – stiskne pozvoli –

a v blesku vidí koně protivníka,

jak s pánem statným k zemi v pádu letí

a s řevem po zemi jej chladné smýká.

Šablenka klesla pěstě ze objetí

přes tělo skáceného bojovníka,

jenž „teremtete!“ spustil – rázné kletí,

že dal se zmoci, hanby pln a strachu

se válel po zemi a zvedal z prachu.

Však klisna byla mrtva, pán pak pod ní.

On marně vší silou si vypomáhá,

by osvobodil nohu svoji z pod ní,

na kterou přikvačila její váha.

Tu Aleš přiskočil: „Ha, to jste hodni,

vy páni Maďaři! Vám volnost drahá –

však vaše jen! Pro tu jste v boji statní;

však otroctví vám heslem pro ostatní!

Poctěte svobodu všech v každé době,

sic dřív či pozděj octnete se v hrobě!“

To řka, hned vložil šavle ostrý hrot

na hrdlo Maďara, – jenž velmi zrot –

a děl mu: „Vzdejte se, jste zajatý!“

Pak odňal šavli mu a jiné zbraně,

nač němě hleděl husar vousatý.

On stále ukazoval k pravé straně,

až vydobyl tam váček bohatý,

jejž s párma slovy v cizí řeči svojí

podával vítězovi svému v boji.

Však Aleš zpět mu váček opět vrací

a pomoha z pod koně, k němu praví:

„Již vězte, pane, my že nejsme tací!

Jste svoboden! Vám přeju hodně zdraví,

a chcete-li mi vděk dát za mou práci,

tož podruhé si lépe važte slávy

a nebojujte proti svobodě,

jež posvátna je v každém národě;

dřív nezvítězí, až se lidstvo sbratří.

Již s bohem!“ Řka to k svému koni spěchá,

an Maďar s úžasem na vše to patří,

jak volným klusem odtud dále jechá.

Pak ohledav se sebral, kde co měl,

ba úžasem na čáku zapomněl.

Tak seznav nepříznivé poměry

náš Aleš musel k řece ku Zámostí

a octnul na břehu se Jizery,

kde teprv poznal, že je v bezpečnosti.

Již večer byl, kdy na své bludné pouti

k neznámé vesnici jel volným krokem,

jež od potoka z bujného jak proutí

se rozkládala břehu na vysokém.

I rozhlíží se Aleš, hlavou kroutí,

kraj nezná; pozorným vše shlíží okem

a konečně, – že není nebezpečí,

mu jakýs občan ku otázce svědčí.

Než hledat noclech – co jiného zbylo?

A věrnému koni též obroku.

Však svitání jej v lůžku pohřešilo.

Jak vstal, napojil koně v potoku

a za chvíli se v něm zas vyjasnilo,

když kůň jej na sever nes v poskoku.

Tak konečně den druhý po výjezdu

zřel Krkonoše, polární svou hvězdu.

Zde pilně poptávat se počal lidí,

až našel stopu dlouho hledanou.

Tak za nimi až na Nový Svět slídí, –

tu však, že hru má skoro prohranou,

k zármutku svému bohatýr náš vidí:

neb pod jakéhos pána ochranou,

jenž dlouho od nich prositi se nedal,

prý dámy odešly, jež s touhou hledal.

To ovšem osudné, že pozdě přišel,

že promarnil tak drahou chvíli mnohou;

však za šest hodin – vůdce mluvit slyšel –

že dohonit je přece posud mohou.

Tak rozhodnuv se po obědě vyšel,

neb mněl, že nehody ho nepřemohou.

Komoně v jisté místo odvést nechal;

pak bez odkladu s vůdcem v hory spěchal.

Však na horách: tam Krakonoš jen vládne!

A s ním se zdál být rek náš v tuhém sporu.

Neb sotva první vrchole slez’ spádné,

již zřel, jak mlha zahaluje horu.

To ticho kolem jistě bylo zrádné,

neb posud skryt byl jako v nízkém boru

a kráčel tedy v stálém zátiší,

co před ním posud hory nejvyšší.

Jak výš a výše stoupal ku vrcholi,

tak temnější vždy mračen bouřné hávy

se tříštily o hory vrchol holý.

Pak z české strany přilít vichor dravý,

jenž jako hromem zazněl po okolí;

on ze propasti vyvřel oblak tmavý,

že když se oko Alše do ní smeklo,

on s hrůzou mněl, že zírá v samé peklo.

A vichřice ta vzteklá z jeho vlasti

se sápe na něj divě se všech stran,

a v klečích, po kamení kolem chrastí:

tu na levo byl vichrem náhle rván

a tu se opět zachvěla nad propastí.

Tak promoklý a celý uondán

ku předu stále kráčel bez oddechu,

jakoby život visel na tom spěchu.

A divý jako démon zaječela

mu bouře dravá mokrých do vlasů

a smetla klobouk s vysokého čela

v jekotných zvuků ryčném ohlasu.

Tu jakás píseň z důli zahučela,

že poutník slyší zvuky v úžasu:

to zvonů slavné jesti vyzvánění,

či vichřice to slyší bouřné znění?

To není divá vichřice: ba slyš!

to zní jak matky žalné pění tiše,

tu plyne dál a zas se nese blíž,

že zvuk ten sotva slabě v ucho dýše.

Vše konejší se v ticho! Neslyšíš

těch zvonů pláč – ze spící České říše?

„To zvoní vlasti naší do hrobu, –

či v krasší jitra žasnou ozdobu?“

Tak Aleš v mysli své se zadumal,

kdy vzpomněl na Prahu. Tu jasný blesk

se z protrhaných mračen k zemi dral

as v slunečnu se vrchol hory lesk’,

že oslněn tou krásou, Aleš stál:

i prchal žal i smutný z prsou stesk.

„Ó ne! To k pohřbu zvonů hudba není!

To k ‚Jitřní‛ – Čechům slavné vyzvánění!“

A posilněn tou nadějí a svěží

šel rychleji vždy cíli svému vstříc.

Ten celý kraj, co u nohou mu leží,

se zdál, jak ve snu čarná dívčí líc,

již – kochánek on její věrně střeží.

Ta, miláčka však svého neznajíc,

v snu nepokojném o něho se trápí:

ký div, že Alše zrak se v slzách stápí?

Tak minuli též Labské prameny

a nenalezše nic – zas dále kráčí

přes vrchole a velké kameny,

že Alši průvodčí až sotva stačí.

On pospíchá, jak člověk zmámený;

a sotva na půvaby zraky stáčí,

jež kolkolem se staví v cestu tiše

z velebné přírody, té horské říše.

A slunce zapadalo za hřebeny

šedivých mračen, na západě v dáli.

Již modravý byl soumrak rozestřený

po stěnách Sněžky, které v mraku stály.

On nad temenem rozraziv se v pěny

zastíral chvílemi ty holé skály;

až vítr utišil se zponenáhla

a mračna zvolna ku severu táhla.

A z širé louky čnělo stavení

jak v horách obyčejně lidé staví:

jen s jedné strany bylo z kamení,

ostatní ze dřeva, že byt v něm zdravý

být musel; pouhé skoro bednění,

že všemi skulinami vítr dravý

se vtíral mezi dřeva bez odporu,

jak odnést by to chtěl na jinou horu.

„To Wiesenbaude!“ Alši vůdce děl. –

„Zde musí být – či nejsou v horách více.“

Náš rek však co má říci, nevěděl,

neb náhle vzplanuly mu bledé líce:

on postavu ve dveřích státi zřel,

již dobře poznával hned z dálky sice,

však nevěděl, zda zrak jej třeba mámí?

„To Hanuš jest! zde musí být též dámy!“

A „Hanuši!“ pln oučastenství volá.

Ten také neví, co se to s ním děje, –

však srdečnosti jeho neodolá.

Přec, ač se na přítele vlídně směje,

jakýsi zármutek ukrývá z pola,

hlas jeho tichý podivně se chvěje;

a když se Aleš ptal: „Kde dámy máš?“

„Jen ztrpení,“ děl, „hned je uhlédáš!“

I společně šli do pokoje dolů.

Zde Tomiliska před nimi již stála,

i uvítali srdečně se spolu.

„To dobře, že jste zde,“ pak povídala

a hlas byl ozvěnou vnitřního bolu.

„Již lépe jest; až posud jsem se bála.

Teď sdřímla trochu. Než se sestra zbudí,

povězte, pane, co vás do hor pudí?“

Však Aleš dobře pozoroval dojem,

jejž na ně činil jeho příchod náhlý.

I zvítěziv nad vnitřním nepokojem

přátelům zvěstoval, co vědět práhli:

on zamlčel se nad občanským bojem,

jenž z Prahy zněl – jak hrůzy výkřik táhlý;

a pouze děl, že svého otce jmenem

je vyhledal na místě umluveném.

Že dílem starost o ně, dílem touha

pohnula otce, že jej vyslal vstříc;

u něho že to zvědavost jest pouhá,

by hory zřel a přátelství – nic víc. –

Že zábavou mu byla cesta dlouhá –

tu zarděla se ale jeho líc

a štěstí, že již pro tmu vidět není,

že nepostřehli jeho uzardění.

Již zábřesk poslední zápolil s tmou,

jak červánek do oken slabě šeře.

„Nuž, navštivíme naši nemocnou,“

dí Tomiliska; pak se napřed béře

nahoru; přátelé pak za ní jdou.

I otevírá u komůrky dvéře

a ku vstoupení zove oba tiše,

kde Lenka nemocná tak těžce dýše.

A vstoupili. Tam pokojík byl malý,

podstřešní, sražen jako k jedné straně.

Červánky v okénku si ještě hrály

a zářily na rozpálené skráně

děvčátka, které v pokryvky se halí

a zrakem výmluvným zří tiše na ně,

jakoby z jejich zraků čísti chtělo,

co asi u nitru se duše dělo?

Děvčátko obrázek jak malovaný,

jakoby zíraly k nim ze oblaků

milostné líce nejsvětější Panny:

tak ve výrazu krásných Lenky zraků

se tajil půvab, nikdy nepoznaný,

jak na nebi se jeví za soumraku,

kdy zem již v náručí se nebe kloní

a k „Ave Maria“ klekání zvoní.

A pohleděvši na oba ty mládce

svým temným zrakem, něžným, laskavým,

usmála k nim se vděkuplně, sladce.

A úsměv ten byl pro ni nyní vším:

vzpomínka otci, upomínka matce

a sestře díky – zároveň též jim.

Pak potěšivše sestry v jejich bolu

jim přáli dobrou noc a vyšli spolu.

Pak o samotě když se nacházeli,

tu Aleš se vším příteli se svěřil.

Ten, seznav věci, jež se v Praze děly,

příteli svému skoro neuvěřil;

jak bouří zmítán byl duch jeho smělý,

svým krokem síně v nepokoji měřil.

Plán za plánem osnoval ve své hlavě

a každý zavrhnul, jak povstal právě.

Konečně spokojil se předvídaje,

že vše je marné. „Ó, vy!“ zvolal, „bloudi!

Vím, na jaký to konec všecko hraje!

Vy mníte, že ta krev se pro vlasť proudí

a zatím – rozplýtvána, zmařena je!

Vás národ soudit bude, ba již soudí.

Ba předvídám, jak fraška ta se skončí,

jež vyvolána vlády od náhončí!“

„To na deset let zdrží vývoj doby,

neb reakce v záloze všude čeká,

by na svobodu vylila své zloby.

To pravou metlou jest již pro člověka –

a přec bych kráčel sám přes samé hroby. –

Mne boj ten při nejmenším nezaleká;

ač předvídám, že u nás bude marný:

přec půjdu kulím vstříc jak šuhaj švarný –“

A podobně mluvili přátelé.

Pan Aleš na pohovce tvrdě dřímal,

jak, kdy mu někdo v prachu ustele.

On poslouchal, jak přítel slovy hřímal,

tak zbožně, jak by seděl v kostele.

Jej výlev citů jeho nedojímal –

ať, co chce, kolem uší jemu hučí;

neb Morfeus jej jímal do náručí.

A jaký div! po cestě utrmácen,

již konal srdnatě, jak bohatýr, –

kdy mnohdy na polo již zdál se ztracen

a poprvé dnes v spánku našel mír.

Ký div, že unavením náhle schvácen

objímal duchem celý všehomír –?

a zároveň, že před ním vystoupila

rozkošná ve snu tvářička a milá?

Snad Lenky – nebo Madonny, – já nevím!

Vím jen, že s usměvem se nad ním sklání –

Již klid mu přejme, – já víc neprojevím!

On umínil si, vstáti za svítání,

by Sněžku zřel (jak v příštím zpěvu zjevím),

v nádherném slunce na východě plání. –

Tu Hanuš uzřel Alše v spánku spásy –

a outrpností pojat světlo hasí...

Lesk sotva první vzdáleného dne

se oknem do komůrky Alše vloudil

a již byl vzhůru, mysli lahodné.

Hned z okna okem po okolí bloudil:

nebylo ráno právě pohodné;

však přece vstal. „V čas přijdu ještě!“ soudil.

A vyšel. Nevlídně jest; vítr fičí

a mlha za mlhou se ze tmy klíčí.

Bublaje, pramen blízko něho teče,

pak bahniska; pak jenom houštiny

jsou nepřehledné kolem, nízké kleče.

A on v té pouští širé jediný

se jako poutník chudý k předu vleče.

Před ním jen do oblak ční Sněžky témě

a kolem něho chladná, cizá země.

Oblaka napořád se vzhůru pění

přes pravo čnící hory holý hřbet,

pak letí v divý důl, jak v klokošení

by z mrákoty povstával nový svět –

až z jícnu toho, jako v překypění

je vichr opět vzhůru, k Sněžce smet:

i soukají se po stranách a tlačí,

jak říše báječné obludy dračí.

Vzdor vichru, který v tváři jemu bije,

tu s obou stran jej zrádně otočí

a šumí, syčí kol něj, jako zmije –

náš poutník s úzké stezky nezbočí,

ač vichřice se v kamení kol ryje

a písek jemu metá do očí.

Až se živly po dlouhém, krutém boji

již na temeni cíle svého stojí.

Však výhled zastřen mhou, jež kol se nesla

a v propasť za horou se kácela.

Jen chvílemi opona trochu klesla.

Tu zdálo se, že v blesku zachvěla

se hora, loď jako v bouři beze vesla.

Tak hora Sinai též se zaskvěla,

kdy Mojžíš přešel s lidem mořské vlny:

tak se Sněžky byl pohled kouzlaplný.

Vysoko v horách jezera dvě černá

své vlny temné matně rozjasnily –;

a v pravo v levo propasť bezeměrná –

v tom zvuky jasné písně zazvonily,

jak na vzdor bouři pěje duše věrná:

to skřivan, soudruh poutě jeho milý!

I rozveselen poutník jarou písní

též zapěl sám a ušel duše tísni.

Ta píseň jako hymna k nebi zněla,

ač vichry divé mu ji od úst rvaly;

on vystavil vstříc bouři svého čela,

a mračna se o čelo jak o skály

v své málomocné vášni rozrážela.

Rty mládce vítězně se usmívaly, –

jakoby onen souhlas v srdci tryskl bleskem,

co chaosu tmu spoutal svitu leskem

vod nad propastmi, tvůrčím živým dechem –

a vesmír jemu odpovídal echem...

A v srdci nadšený a plný víry,

v nadšení věštce – ale v pokoře

obzíral Aleš drahý kraj ten širý,

v modlitbě kleče tiché na hoře.

Duch jeho těkal bez konce a míry

přes propasti a hory, přes moře

k jasnému, nad ním skvoucímu se trónu,

kde vznik a zdroj života milionů.

A v kapli malé, před symbolem světla,

kde růže s poupětem jak Panna květla

ostkvěna, kolem čela v září zlaté –

tu tichá přání jemu se rtů slétla,

jak v modlitbě by, srdce jeho spjaté

u Krista matky božské, všemocné,

prosilo za děvčátko nemocné. –

I vstal tak klidně, k všemu hotový,

jak s něj by spadly světské okovy.

Šel opět sám tou cestou pustou zpět.

A mimovolně Aleš porovnával

s tou cestou žití svého truchlý květ,

tak osamělý, že se často ptával,

proč žije on? Proč vlastně stojí svět?

Však nyní rychle stlačil citů nával,

neb zdálo se mu, že již není bídný, –

co lásky bůh mu v srdci sídlil vlídný.

A když se blížil k chatě osamělé,

tu sebe sama mohl poznat s těží;

neb zdálo se mu, že na jeho čele

posavad odlesk jasné záře leží,

jež plála kolem skrání Spasitele.

A když zřel Lenku opět zdravou, svěží

zřel očí krásných jasné na výrony:

tu mněl, že vyslyšen jest od Madonny.

Veselý nastal nyní v chatě ruch,

jakby se dítky opět ku hrám sešly.

Pak do Čech obrátil se přátel kruh;

s jásáním příkré „Kozí Hřbety“ přešli

a lahodným se zdál být opět vzduch.

A jak by ne! Vždyť v rodnou vlasť svou vešli!

A smekše klobouky – ji pozdravili,

jak by to matka byla, otec milý.

Před nimi otevřel se širý kraj:

jim u nohou hluboké údolí

se vinulo, jak jeden čarný ráj;

a oko v nepřehledném okolí

hýřilo, patříc světa na okraj –

kde umdlévá i oko sokolí,

kdy země nezměrný obzírá lem,

jejž horstvo krášlí jako diadem.

Obtížné cesty všechny nehody

jakoby kouzlem byly zmizely

při obraze tom, plném lahody;

i nedbali na žádné svízely,

jež k žertům staly se jen původy.

Teď žeň své cesty teprv sklízeli,

kdy v kraj se opět rodný navraceli

a České lesy vstříc jim zašuměly.

A často, zastavivše na své dráze,

na mnohou horu zřeli v nepřehlednu,

již poznat se jim zdálo býti snáze,

až myslili, že poznali z nich jednu.

Či zastavivše se na příkrém sráze

s rozkoší zřeli propasti té ke dnu.

A často kvítí, nebo skály látku

jak ostatek si brali na památku.

Pan Aleš snášel jahod nektar sladký,

neb kvítí, kleče větvičku – neb jiné

a často na sráz odvážil se vrátký,

že dámy, myslíce, že pádem zhyne,

jej s ouzkostí volaly opět zpátky.

On věřil však, že ještě nezahyne:

a kdyby pokyn jen by Lenky zočil,

bez váhání by do propasti skočil,

s důvěrou, že jej jakýs anděl strážný

v podobě dívky chrání před úrazem.

Tak vyplnit byl každé přání snažný,

že nezastavil se ni nad úkazem,

že Hanuš stal se nad obyčej vážný.

Šel samoten a napřed jedním rázem,

jen chvílemi se k druhým ohlídnul,

by k rychlejší je chůzi pobídnul.

Kdy příhodnou že našel k tomu chvíli,

se Hanuš domníval, tu k Alši pravil:

„Ty víš, jak věci jdou, příteli milý!

Ať v Praze kdo chce vítězství své slavil:

ty urazíš dnes ještě mnohou míli,

neb pochod tebe valně neunavil.

Ty hledět musíš, bys se s někým sešel,

jenž ví, zda nepřítel nás nepředešel.

Bych užil výrazů však strategie,

tož rozvrhnu co velitel plán celý;

ty smíš však ve jmenu své poesie

opravit návrh svému veliteli.

Tak mnohý spisovatel při tom získá,

když starším kollegům svým v hlavě výská!

Zvlášť literatuře tak panenské,

kde vrabec bývá držán za slavíka,

ať třeba zpívá samé písně mdlé,

hned tleská bravo celá republika,

jak je to vhod as našim kritikastrům...“

„Nuž k věci. Návrh můj jest jednoduchý –

v tom zásluha též jeho právě leží.

Tys velebystrý! Natáhneš své sluchy

a zvíš tak, které cesty vojsko střeží,

jak v Praze jest; čiň, jako bys byl hluchý

a na ostatním mnoho nezáleží.

Tak k nesmrtelné slávě Čechů barda

dobudeš vavřín jako avant-garda.“ –

Tak, – polovážně, polou s ironií

příteli svému Hanuš rozvrh plán.

A důkazy ty Alši v oči bijí;

on cele za důkladný pokládán,

an v praxi souhlasil, i s theorií,

a proto k němu Alšem souhlas dán.

Však utichli o budoucí své slávě,

když dámy obě blížily se právě.

Překrásné údolí jim kynulo, –

po stranách les, s nejž mnohý balvan svislý

čněl v Labe, jež se středem vinulo,

tak čarné, že si nikdo nepomyslí,

kdo neviděl je v mocném zanícení

tak čisté, bujné tančit přes kamení.

Z kolébky nádherné, z hor Krkonoší:

Tak žvavéť, svěží, jako dívka mladá,

jíž bujně v ňadrech život zaklokoší,

že v zpěvu tancujíc přes dálná lada,

vyzývá v závod svůdný, ke rozkoši,

jak bohyně ta lásky čarná Lada.

Tak Labe přes balvany v šumném plesu

se valí smavě prostřed tmavých lesů.

A čím víc opouští hor lesní stíny,

tím bujnějším a svůdnějším se stává,

až znenáhla se sklání do roviny:

a s mladostí též jarost oprchává.

Tak člověk každý k stáru bývá jiný,

omrzí veselost i sama sláva;

a děvče, v mládí jako Venus vnadné,

ku stáru stiší se a sprchá, svadne.

Však každý začátek mít konec musí;

to zkusili též naši putující.

Pan Aleš loučí se a v sobě dusí

jakousi radost, s žalem bojující.

A přec byl klidným, aspoň na oko:

svou touhu skryl však v srdci hluboko.

Tu poslední před rozloučením chvíli

tak rozkošně užili, jako vždycky

nám plyne, kdy se loučí přítel milý.

To přirozený ovšem cit jest, lidský:

však proč nám paměť dána? by se vryly

ty city na věky v ni poeticky?

Proč paměť přetrvá vše slasti světa

a následuje nudnost dlouholetá?

Proč ubíhá čas někdy lenivě

jak hlemýžď, plazící se v závod s červem,

kdy nad námi se vznáší hrozivě

náš osud, jak by obrovským byl žervem?

Proč jindy krev nám bouří ohnivě

a otřásá nám něco každým nervem.

kdy osud náš se líně k předu vleče

v podobě hrůzy Damoklova meče?!

Však dost již. Aleš rozloučil se v městě,

kde z Nového naň Světa oř již čekal

a po neznámé domů pádil cestě,

jakoby překážky se jakés lekal,

že pozdě přijde svojí ku nevěstě.

On bystře okem po okolí těkal,

zda spatří nepřítele kdes vedettu,

by Českého zajala poetu.

Čas, který přináší nám zapomnění,

jest bohů zajisté dar spanilý!

Jak po létech se vše v nás z gruntu mění!

Zábavy, kterých jsme se stranili,

po létech krev nám v bujném šumu pění,

bolesti, jež nás uvnitř ranily,

– jsme mněli, že se více nezahojí:

Vše zhojí se! ni památka po boji!

Jen jizvy zbudou někdy palčivé,

že člověk mimovolně bolem vzlykne

při obnovené ráně strašlivé,

kdy surová se ruka rány tykne –

či náhodou-li látky škodlivé

tam vniknou: – člověk ovšem bolem vzkřikne.

A kdy to nejvíc bolí – víte-li? –

Kdy v ránu sáhne přítel příteli!

Kdy v zapomnění bol jste ztráceli

a závoj odhalí vám ruka něžná,

jenž propast kryl, v niž jste se káceli:

to bol jest, nad nějž větší svět ten nezná!

A přec – i tento bol se zacelí,

vy s vděčností slíbáte ňádra sněžná,

kdy ručka podá vám lék vašich vzdechů,

dar nebes první: lásku za útěchu!

Však dokázaná věc, že kromě toho

jest mnoho jiných „duševních“ též léků, –

bohužel musím říci: příliš mnoho,

jež mohou z bab sdělati samých reků! –

Zda umělé to rekovství, či pravé –

a jakých mívá asi následků:

rozluštit, není úkol Musy hravé,

jež zná sic umělých těch prostředků,

však pochybuje, že by byly zdravé.

To rozluštěno bude k posledku,

kde bude stát, jak statní granatýři

nadšení lihem, z pušek špatně míří.

Máť báseň moje úkol morality

hluboko estheticko-ethický;

můj plán je jednoduchý, jednolitý

a přitom šlehá bičem prakticky

vše nešvar a vášně, „lidské city,“

jež v citlivůstky vyrůstají vždycky,

když rovnováha vrozená se zruší,

jež mezi tělem jest a mezi duší.

Však musím za svým rekem v nebezpečí.

Bych pravdu ale řek’ – mne nezavede

na scestí ani svůdný příklad něčí,

bych stvořil kopie snad pouze bledé

velikých mistrů v poesii cizí.

Mě vede pouze touha pravdy ryzí.

Já neznám falešných těch affektací,

ni pachtění se po effektních scenách,

bych zvýšil tím snad vážnost situací

v rozličných, pravdě nepodobných změnách:

já nikdy nechlubil se cizí prací,

po cizích netoužil jsem nikdy ženách!

Též před cizím dám přednost svému péru:

„Z života pro život“ já píšu věru!

Tož krátce (věren sobě) musím říci,

že Aleš šťastně navrátil se domů,

vyzkoumav dříve celou okolici

a že nevrazil žádnou na pohromu.

Zde teprv slyšel pověst kolující,

jíž každý ulek se jako hromu,

jenž z blankytu se náhle vynořil:

že Windischgraetz již Prahu pokořil.

Že zvítězila strašná kanonáda,

že gardy národní jsou na útěku,

že teď nastane teprv bastonáda,

a proto, kdo chce ujít vojska vzteku,

by pomyslil v čas na svá vlastní záda.

To všechno oznámeno mému reku

a zároveň, že vojsko vítězící

od Prahy táhne Laných ku vesnici.

An proti majiteli podezření,

že on, co důstojník též u Švornosty

bez účastenství v revoluci není,

pamflety rozdával sám u lid prostý.

Tu rozkaz dán: „Ať vojsko zámek zplení

a hledá přísně písemné ty skvosty!“

Pan Lany však, an tušil takovou svízel,

již dříve beze stopy někde zmizel.

Jen jeho správce, Ravikovský jmenem,

s rozsáhlým nařízením v dvoře zůstal

co zástupce na panství opuštěném.

Tím zmatek ovšem od dne ke dni zrůstal:

Vojáci zacházeli jako s plenem,

že žádný kout ve zámku nepozůstal,

jenž desetkrát by nebyl zobracený,

ať třeba neměl ani za groš ceny.

V šatníkách prádlo, šaty obraceli,

zda papíry tam nejsou uschované,

v postelích slamníky též prohlíželi,

parkety vytrhali voskované;

ba žádný nábytek nezůstal celý.

Ty pažby pušek, dobře okované,

zkoušely všude, dutina zda ve zdi:

a proto rukama, bodákem jezdí

i ve spižírně mezi uzenkami

s chlebem, máslem, parmesánským sýrem.

Slídili všude galantní ti páni

za jakýms strašným asi za papírem,

až konečně přec byli překonáni,

kdy zobraceli vše ve dvoře širém,

že dokument ten vzácný od knihaře

nemůže jinde být, než – v pivovaře!

Co tak se ve dvoře u Laných dálo,

pospíchal Aleš semo bez přestání.

Již nad polednem slunce letní stálo.

Byl parný den; a mírné větru vání

až dusné vedro trochu schlazovalo.

Jak ve snu tiché dívky oddýchání,

tak časem zavál větřík přes osení,

jež v lehkém vlnilo se chvíli chvění,

až uleh’ větřík – načež také kleslo

a mrtvy byly jeho zlaté vlny.

Nad západ potemné se mračno vzneslo,

na něž byl pohled vskutku čaruplný:

Jak královské by trčelo tam křeslo,

z kterého neustále oheň mlnný

vyvíral, – hasl – jako v mysli jasné

myšlénka zrodí se a v činu hasne.

A přes ten prestol, obrové jejž skuli,

se zdála viset temná opona,

po kraji ozlacená, temná z důli.

A časem ohnivá jak zápona

blesk rudojasný oponu tu půlí

a mžikem opět v temnu dokoná.

A v záři blesku, temnou za oponou

vzdálené vrchy, lesy v ohni tonou.

A opět temná – ovroubená zlatem.

A na okraji jejím, hrbolatém

jak fantastických duchů po nápadu

jsou rozházeny zlaté skvosty s chvatem

co hračky bůžků, bez ladu a skladu,

malinké obláčky, tak stříbroskvělé,

jak stádo oveček s pastýřem v čele.

Lid „beránky“ zve tyto mráčky malé

a dí že prší, když se ukazují

v den nejdýl třetí po nich, dokonale.

Však když se opět mračna zatahují

po dešti, který trval neustále

a zase „beránky“ ty nebem plují:

tu lid náš dí, že pěkně bude zase,

an svatý Petr svoje stádo pase.

I dnes se beránky ty ukázaly

po vícedenní, jasné pohodě.

Však za nimi se černé mračno valí,

jak loď za noci pluje po vodě,

podobna jako do obrovské skály,

jež skupena v čarovné náhodě:

tu čelo její roste, pak se chmuří,

podobno skoro hradu do cimbuří.

Pak věže, brány tvoří, zlaté mosty

a oblouky v začarovánu hradě,

pak rozličné a nevídané skvosty,

jak stromy, květiny jsou na zahradě.

To vše tam vidívá rád lid náš prostý

a dí, že „hrady“ stojí na západě,

či „bubáky“ že nad lesama lezou

a po nich čerti k „babám“ svým se vezou.

Tak také dnes vystouply v západ hrady,

jež kupily se nad sebe vždy výše,

až pokrývaly širý západ všady.

Až posud vanul sice větřík tiše,

les šuměl, vzdálené jak vodopady,

či v eolskou kdy harfu vánek dýše.

Blesk prolét časem temnou mračna tučí –

les umlká – jen ohlas hromu hučí.

A znovu les se potom rozhovoří,

a zticha strom ku stromu sobě šumí,

kdy větřík v jehličí se hebké noří,

jak dívčí vlas by probíral, pln dumy

a přitom stále nové písně tvoří – –.

Kdo písním vašim, lesy, porozumí?!

Vy čásť jste velké písně všehomíra,

jež v sobě všechno – všechno uzavírá!

Tak rek náš, Aleš v les ten zadumaný

kol Hanušova sídla ujížděl;

on pečlivě též časem na vše strany

po houštinách a stromech kolem zřel,

zda člověk jakýs, třeba nepoznaný

by za některým v šeru neseděl.

Tak pravím, jel kol Hanušova sídla,

jak by měl aspoň Pegasova křídla,

kdy z temna soumraku se cosi blíží:

jakási postava, jak lesů strážný duch,

tak tiše, že spí klestu zrádný duch.

Na rameni má pušku vycíděnou,

na druhé rámě brašnu zavěšenou.

Za čapkou peří má a spod ní vzhlíží

dvé bystrých očí tváří opálenou,

tak jasných, jiskrných dvé černých očí,

že se ti zdá, že blesk z nich na tě skočí.

Čásť tváře spodní brada pokrývala

tak černá, jako noc jest v lese blízkém;

a z ní se ústa ráda usmívala –

zda chytrým úsměchem nad jistým ziskem,

zda pouhou dobrotou či zákeřnicky:

nebylo snadno uhodnouti vždycky.

Jak ze země vyrostlý nyní stál

co pouště lesní strašný pán a král, –

zlý Samiel, jenž všechny lesy hlídá

a duši béře, než se vyzpovídá.

An právě blesk se na západě kříží

a okamžik nastává jakýs vážný,

kdy soupeř na soupeře divě shlíží.

Tu za bleskem se vichr jakýs vlažný

po lese nes – pan Aleš vzhlédl bystře

a zkřiknul: „To jste vy, Roháči mistře?!“

„Ba já jsem to,“ dí Roháč, „milostpane,

a díky bohu, že vás nalézám.

Však vichr prudčej po lese již vane

a vy jedete širým lesem sám.

Mně nepokojem krev tak prudce plane,

že musím svěřiti se, pane, vám.

Kde jest můj pán? Co zmizel mnoho dní

již pryč – jakoby zhynul v povodni?!“

„Buď bez starosti o něj, příteli!“

Tak Aleš přívětivě odpověděl;

„my nedávno se spolu viděli

a tu pan Hanuš v bezpečnosti seděl.

To bylo teprv včera, v pondělí.

Však posud jsem se ještě nedověděl,

co u Laných se děje – jak to s vámi,

jak skončilo to s těmi výpravami?“ –

„Ach, milostpane! Mohlo dobře být!

My táhli statně, v nejlepším pořádku,

jak by to mělo ku cvičení jít

od naší vsi, ku Komornému Hrádku,

kde Křepelka se měl k nám připojit.

Křepelka nelenil a přišel řádně

až na žid, jenž uprchnul jim zrádně!

„Já chtěl však sám se dříve přesvědčit,

jak v Praze věci národní as stojí,

a proto nechav ozbrojený lid,

jsem Křepelkovi oddal hodnost svoji,

řka, že se v Praze chci zas připojit.

A proto, co zde vypravuji, pane,

mám z Křepelky úst věrně odevzdané!“

„On děl: My táhli přes Ondřejov dále

silnicí k Mnichovicům nad lesy,

kdy od Praha se prach zved’ nenadále,

jak od nějaké lehké kolesy;

a k nám se blížil v letu neustále.

Ať bodák k pušce každý zavěsí!

Tak velím, jako vůdce bez rozpaku

a opravuji na čele si čáku.“

„Kolesa přiblížila se tu kvapem;

já: Stůjte! komanduji bez odkladu.

Pak bez průtahu ku vozu se sápem,

v němž mladík seděl, nemysle na zradu,

a právě zcela spokojeně dřímal,

kdy já mu: Vzdejte se! do ucha hřímal.

Byl mladý důstojník to od hulánů,

jenž navštívil jel známé z ciziny.

„Co libost asi“ – ptal se – „mości pánů?“

bez rozpaků, ač sám byl jediný.

Tu při voze já zcela slušně stanu

a dím: To osud, pane proklatý!

Vydejte zbraň! neb jste můj zajatý!“

„Nadarmo vymlouval se svojím pasem,

že „dovolenou“ má a nebojuje:

já opakoval rozkaz přísným hlasem,

a na to důstojník se odzbrojuje,

ač dílem se smíchem a dílem s žasem

pohlíží k vůdci, zdali nežertuje.

Však já byl přísný, neúprosný stále

a po skutku hned komanduji: Dále!

Tím prvním zdarem naším povznešeni

kráčíme dále na vítězné dráze.

Před námi bylo slyšet táhlé hřmění,

na důkaz, že boj posud zuřil v Praze,

že posud čeká pomoc bez prodlení,

an boj jest nerozhodnut ve své váze.

A každá hučící k nám z Prahy rána

bolestně zněla, jak za matku hrana.“

„Však cit ten nebyl stejný u každého:

co jeden přál si, k pomoci jít městu,

zas jiný myslel, raděj nechat všeho

a na zpáteční pomýšlet jen cestu;

a třetí díl celého sboru mého –

(nás dohromady bylo asi ke stu) –

chtěl zůstat v lesích někde zálohou:

Ať v Praze, prý, si sami pomohou!“

My byli nedaleko Mnichovic,

kdy z nenadání padla rána v lese.

Však odpusťte mi! co se stalo víc –

to hanbou jazyk můj víc nepronese.

Já nechci o tom vědět – nevím nic

a prosím vás též pane, neptejte se!“

Tak Roháč patrně děl posud v hněvu,

kdy vmyslil zpět se tomu ku výjevu.

„A co se stalo?“ Aleš přec se tázal,

„kdo vystřelil? Snad tajemství to není?“

Však jak by Roháči byl jazyk svázal –

tak zamlčel se, – jako v rozpomnění; –

pak rukou máchnuv v houští poukázal

a něco bručel do vousů, jak klení.

„Kdo zahnal gardu moji vítězící? –

Snad rána na čekání – po zajíci!“

Ta zpráva Alše velmi rozesmála.

Však těšil nešťastného velitele,

že zastínil mnohého generála,

jenž poražen od svého nepřítele:

Však jemu že náleží aspoň chvála,

že přived’ domů mužstvo svoje celé.

„A jaké skončení to v Praze vzalo?

Já z toho vím až posud velmi málo.“

„Já,“ pravil Roháč, „vešel Novou branou.

Ach to byl horký tanec, věřte pane!

a nebylo to jistě naší hanou,

že muselo být město přece vzdané.

Já na hlavní byl poště v první vřavě.

Lid u Vácslava klečel sochy svaté,

kde mše sloužena k země České slávě –

kdy heslo dáno k řeži oné klaté.

„Střílejí do lidu!“ Křik zazněl právě,

když důstojník ve uniformě zlaté

pro vojsko spěchal blízké do kasárny –

důstojník od pěchoty, mladý, švarný. –

Já ozbrojen byl, jako tehdy mnozí

sekyrkou železnou na pádné holi.

Důstojník začal svár; zatknutím hrozí;

vytasí zbraň, řka každého že skolí,

kdo neposlechne. – Vědí jenom bozi,

jak dál to přišlo: bránil se tu každý.

Jitření bylo, v němž se pášou vraždy!

Na pomoc spělo vojsko důstojníku,

jenž mířit kázal na lid rozjitřený.

Vytrhnuv občanu jednomu piku,

zahnal jej šavlí až na blízko stěny;

hroze mu smrtí. – A tu v okamžiku

sekyrkou udeřím já – rozechvěný –

do tváře důstojníka takým rázem,

že s rozpoltěnou lebkou padnul na zem!

Tu vojsko vystřelilo, – nastal křik,

na vojsko vrh’ se rozdrážděný lid,

vždy víc se vzmáhal ozbrojený šik –

a dřív, než sobě možno pomyslit,

stavěny barikády v okamžik:

Trhána dlažba – každý musel jít;

zavřeny ulice – a v krátké době

lid střílel s vojskem prudce proti sobě!

Do noci trval poplach, střelba, vřava,

na obou stranách padlo mnoho lidu;

však ráno měla nastat bitva pravá,

jež měla na vždy skončit naši bídu!

To ráno nastalo: A jaká sláva!

Již bílý den a posud nezrušeno klidu!

Snad zaspal nepřítel, že posud němý?

Či utek nám? Či propadnul se v zemi?“

Tak od úst k ústům otázky se nesly

a radostí lid zpitý volal sobě:

„My vyhráli! Již tyranové klesli,

již na našem hýřiti chtěli hrobě!“

Tu však se nad Hradčany dýmy vznesly

a hřmění děl zaznělo v stejné době:

„Windischgraetz v noci přes řeku se pustil!“

Tak voláno – v tom kulí déšť již šustil...

A tak se také vskutku v noci stalo.

Zkušený v boji poznal generál,

že v městě by se marně bojovalo;

a proto nařízení vojsku dal,

by v noci zticha přes řeku se dalo.

On k tomu cíli také přikázal,

by slamou ovinuli kola děl,

by nepřítel o lsti té nezvěděl.

Když na hrad vytáh’, dělila nás řeka.

A přec jsme tři dny celé vydrželi,

ač kanonáda hřměla prostořeká

jak bouře přehlušujíc naše střely,

jež zněly proti ní, jak pes když štěká;

až třetí den konečně oněměly,

kdy vyhořely Staroměstské mlýny

a Praha valila se v rozvaliny – –

My vzdali se, ne sice z přemožení,

však z outrpnosti s městem, jež by kleslo

ve zkázu bez naděje v zachránění.

A konečně, nač svízele ty neslo,

proč vzniklo náhle také rozjitření?

To k mým se uším nikdy nedoneslo.

Jen študent jakýs ve své odpovědi

mně prál: „To sami bohové jen vědí!“

„A co se stalo s Arnoldem? byl v Praze?“

se táže Aleš. „Jemu navždy blaze,“

dí Roháč. „Viděl jsem, jak skonal.“

„Jest mrtev? živ? No mluv již tedy!“

„Ba mrtev, pane. Ani nezastonal.

Byl vnešen do domu, kde ležel bledý

a klidný, jako anděl páně –“

„On první z nás své smrti splatil daně,“

děl Aleš v pohnutí. Tu Roháč zase:

„Ba zemřel statně – shasl jako plamen,

on posledním byl na své barikádě.“

Tak lovec děl, svou věrnou pušku hladě.

I bylo znáti hnutí v jeho hlase,

jež skrýt se snažil pokrčením ramen.

„Ba škoda toho pána; hodný k lidu

a nenáviděl pijavek těch, židů.“

Tak Roháč soudil, dodávaje: „Amen.“

Tak, krokem jdouce, spolu hovořili

až z lesa vyšli na výběžek holý,

s nějž vidět bylo Laných dvorec bílý

v soumraku státi prostřed širých polí.

Již celý západ temné mraky kryly.

Z nich jakýs odlesk zářil po okolí,

jak zář kdy ohně v dáli uhasíná,

v níž kraj se zdá jak mrtvoly tvář siná.

Tak příšerně se tma se svitem snoubí,

že noc to není, ani světlo denní.

Tu zavál vichr prudce kolem v doubí

a z hluboka zaznělo rachocení,

jež lesy odnášely v temnou hloubi,

v níž divý hlas odzvučel bez prodlení.

Pak v roklích, skalách hrom zahučel táhle –

od stromu k stromu, až utichnul náhle.

Pan Aleš s Roháčem hleděli k dvoru,

kdy z něho k nim až zazněl náhle křik

přinášel větrem, jak by v divém sboru

smích sobě tropil z hromů ďáblů šik,

až řev ten odezval se v hloubi boru,

jakby se nebi rouhal pekelník.

Pan Aleš s Roháčem na sebe hledí –

však žádný nemůž dáti odpovědi.

I znovu upřeli zrak napjatý

ku dvoru, v kterémž křik se stále vzmáhal.

Pak náhle světlo blýsklo za vraty,

jakoby plamének se chvíli zdráhal –

teď vzplápolal – pak hasnul rozvátý.

To spatřiv Aleš, který posud váhal –

na koně skočil – zkřik pak s hněvem v tváři:

„Roháči, za mnou! Běda vám, vy žháři!“

A ku dvoru se pustil jedním tryskem,

an Roháč běžel pěšky co moh’ za ním.

Však Aleš brzy zmizel v háji blízkém,

naposled ozářen jsa blesků pláním,

jež častěji počalo jasným pryskem

rozrážet chmury děsným mihotáním

a na vše strany křížit temné mraky,

až přecházely oslepené zraky.

Tu teprv rozpoutána živlů zloba:

Blesk stihal blesk – hrom odpovídal hromu;

a potom, jak by spojili se oba,

vždy třáskl hrom v zápětí blesků lomu,

že nebe víc se nebi nepodobá,

brž výhni, spiklé země na pohromu.

A v akkordy ty nebe, hřmící strašně

zaječel les, jak hlasem divé vášně.

Pak jednotlivé kapky – potom více

jich přibývalo, – stále více ještě, –

až sesypalo se jich na tisíce:

a do prudkého spustilo se deště;

a zableskla-li nebem blýskavice

a ozval-li se hrom, po lesích třeště:

tu kapky zářily jak perly jasné

a hasly v mžiku – blesk jak mžikem hasne.

As v stejný čas, co jako jedním rázem

se Roháč s Alšem k dvoru Laných hnali,

též po silnici dopadalo na zem

osmero kopyt ořů, v malé dáli,

již děsili se bouře nad úkazem.

Ti ku dvoru se také cílit zdáli,

ač mohli býti silně unaveni,

neb táhli kočár těžký přes kamení.

Však na Jezeře jaká jest to vřava!

Tam vojsko jako v městě hospodaří,

jež na milosti i nemilost se vzdává.

Co neodnese: neuprosně zmaří!

Pan správce neví, kde mu stojí hlava;

neb konečně při siné blesků záři

vojáci vběhli na dvůr podnapilí

a řvali: „Že by ještě více pili!“

Vše marné, že jim správce, plný strachu

v dobrotě představuje, že víc nemá:

„Však my tě naučíme zpívat, brachu!

a otevřeme tvoje ústa němá.

Sem hoši! Naneste do slámy prachu,

ať naučí se prohnaný ničema

rozmlouvat s námi také z jiné noty,

sic zazpívá si: propálil prach boty“ –

„A chodil bos!“ doložil jiný v smíchu.

A tak se kolem správce potáceli,

že v duchu litoval již všech svých hříchů,

neb ozářen byl ohněm dvůr již celý,

jejž položili do slaměných víchů,

by spatřili, co posud neviděli,

co skrývá jistě prohnaný ten fant,

tož tiskopis, co vzácný kontraband.

Však že se ani tiskopis, ni pivo –

ni kořalka jim nikde nejevily,

tož obklopili pana správce živo

a k slámě suché ohně přiložili.

Tu okamžitě chytilo se žnivo,

doutnajíc pro svou tíži malou chvíli

a potom vyrazilo v jasný plamen. –

Tu správce zkřiknul: „Teď je se mnou amen!“

Neb vojáci jej k tomu ohni vlékli,

by vynutili to, – co sotva věděl –

a přitom na něj křičeli, jak vzteklí:

by život svůj již zachránit si hleděl,

že by jej dříve ještě rádi pekli.

Však správce zmužil se; ni slova neděl,

ač se všech stran naň znělo z blízka, z dálky:

„Skoč do ohně! – či klíč dej od kořalky!“

Tu jako blesk kruh celý rozrazila

Alšova brůna, kterou rek náš třímá,

že odskočila chasa podnapilá,

myslíc, že generál to na ně hřímá;

neb Aleš volal, co stačila síla,

a koulel zrakoma kol jiskřícíma:

„Vy luzo! Oheň ten vám přijde draze!

Já vás dám zvěšet jiným ku výstraze!

Hned uhasíte oheň! kletí žháři!“...

A již strojili ku uposlechnutí,

když kaprál, hlédnuv lépe Alši v tváři,

vykřiknul: „Co ten mezi námi kutí?

Proč veselost nám naši tady maří?

Aj, co jste zač? Ba já mám deset chutí

vám taktéž malou předložil otázku

buď o kulí anebo o provázku!“

A než se rek náš nejmenšího nadál,

byl obklopen, a ač se statně bránil –

již bez obrany s koně svého padal

a štěstí ještě – že se neporanil.

I zdvihli jej; kaprál mu ruce skládal

a vázal; když tupil jej a hanil.

Pravili mnozí: „Do ohně s ním krátce!“

A jiní: „Ať se houpá na oprátce!“

Tak Ravikovský seděl s Alšem v blátě,

když nový rachot zazněl na dvoře;

vjel kočár; kočí chytil za opratě.

Tu praskot rozlehl se nahoře...

Blesk skřížil se, oblohu září zlatě

a v prudkém zasténal vzduch vichoře;

a na to, jak by z konve vodu pustil,

tak prudce, hustě liják s nebe šustil.

To pro dvůr celý bylo velké štěstí;

zároveň pak se kočár zastavil.

Tu z něho sobě mladík cestu klestí;

dvě dámy též z něj na to vybavil

a jednu více musil nést než vésti –

kdy taký ryk jich příchod pozdravil.

A oheň po dvoře a taká směs,

jak by zde hospodařil divý běs.

On pokročil a „co se děje?“ tázal.

Pak žádal mluvit s vojska velitelem.

Však celý den se ten pán neokázal,

jen kaprál šaržant byl v tom sboru celém.

Ten spatřiv dámy utišil se, kázal,

a otázal se s uzardělým čelem,

postavu vojenskou si dáti snaže:

„Co panu libo? nechť se jenom táže!“

„To já se ptám: co vám se líbí páni?

Však dříve prosím: nač zde tolik slámy?

Proč tomu ohni zde se nazabrání?

Dřív uhaste! pak budu mluvit s vámi!“

Poslechli; rozhazují oheň zbraní.

„Poshovte; odvedu jen tyto dámy

a hned se vrátím,“ Hanuš pravil dále –

neb on to byl – pln ducha, klidu stále.

S ním skoro stejně – popadaje ducha

přikvapil Roháč – celý udýchaný;

měl klobouk s pérem u jednoho ucha

a koulel zrakoma na všechny strany –

zřel oheň; nebyla víc sláma suchá.

Jak by je nebe vzalo do ochrany,

tak přišel liják prudký v pravý čas,

že rozházený oheň zcela shas.

Tu přišel Hanuš zpět: „Nuž, co se děje?

Já mluvím jménem majitele statku!“

Tu správce: „Kořalku si vojsko přeje

a ne-li, pověsí mne na oprátku!

Jak proklatě se z toho mračna leje!“

„No odpusť!“ kaprál děl, „již milý bratku!

Zde milostpán nám jistě vyhoví.

Snad nechcete nás poslat k židovi?“

„Kdy račte velet jménem pána mého,

tu s radostí svým hostům posloužím!

Jen za mnou, pánové, a dám vám všeho;

já po ničem víc v světě netoužím,

jak uspokojit pána mileného –

hned v blaženosti vás všecky pohroužím!“

I ved je v sklep: tam z beček dal nalívat,

že jedním hlasem vojsko vzkřiklo: „Vivat!“

Podivná jest moc světla zázračná!

Neb jeden svit, kdy v pravé místo padne,

ohnivou skreslí duhu na mračna –

a mračno přec je bezbarvé a chladné!

Ba, kapka-li se zastkví neznačná

ve světla tvůrčí moci světovládné:

tak třeba z kalu byla: zahoří

jak démant! Svit ji v perlu přetvoří!

Tak v životě též našem mnohé chvíle –

byť v okamžení trpkými se zdály,

po létech zdají se nám drahé, milé,

kdy světlo vzpomínek se přes ně valí;

a třeba světlo zůstalo vždy bílé

a třeba duha nás hrou barev šálí:

je přec v tom něco, co náš život světí;

neb žádné štěstí není bez obětí!

To poznali též naši příchozí.

Pan Hanuš, rytířem jsa posud dám –

kdy cíle svého došly povozy –

se v hosta změnil u svých hostí sám.

Ač nebezpečí žádné nehrozí:

přec, předejít chtě všechněm nehodám –

že vojsko posud podnapilé kolem,

k ochraně zůstal dám, za jejich stolem.

Ty rychlé změny cesty, příhody,

vše divně v upomínkách jejich vřelo.

Ač minulo to bez vší nehody,

přec posud všechněm bylo neveselo,

jakoby z bláta přišli do vody.

Neb z venčí vojska hasání jim znělo,

kraj celý kolem trval v nepokoji

a ony bez zpráv, jak to s otcem stojí.

Též Aleš posud schází, ač se šeří.

I Roháč zmizel, bůh ví, jak, ze dvora.

Tak se správcem zasedli ku večeři

a večeře to byla jistě sporá:

neb co jen padlo pod prst cizí sběři,

to obrátila ze zdůli i s hora.

A by se doplnila stěstí míra –

jim osud přivez ještě – oficíra.

Byl velitelem vojska oddělení,

jež ve dvoře slavilo hody šumné.

Jak vstoupil, kázal sobě bez prodlení

přivésti vůdce chasy nerozumné.

Tu teprve však měl to nadělení,

kdy v líce kaprála zřel klidné, dumné:

ten jeho rudý nos a zraky žárné; –

tu poznal, všechno vadění že – marné!

I propustil jej v hrozné nemilosti

a slíbil, zítra vše že vyšetří

a že jim na pamětnou poví dosti,

proč pálili za toho povětří

na dvoře slámu; že jim zláme kosti,

neb střízlivi z nich nejsou ani tři;

a když se ze dveří chtěl kaprál ztrácet,

tu zkřiknul: „Každý máte pět a dvacet!“

Při tomto křiku, kaprál hned se ztratil

a mužstvo také, jak by zaprášil,

tu ten se v jeden kout, ten v jiný klátil,

jakoby ostříž vrabce rozplašil.

Pak teprv důstojník se v salon vrátil

ku dámám, jež byl výstup postrašil.

Bylť švarný pán; a v pěkném stejnokroji

a hnutí půvabném, jež zvykem stálým

se k dvojitému suknu zvláště pojí,

byl zjevem dvojnásobně okázalým:

ret svrchní ozdoben měl vousem tmavým,

a z tváře, zvyklé pohlížeti chladně,

zíralo na svět očí dvé, tak vnadné,

výrazem bystrým, přivětivým, smavým,

že musel býti velmi zajímavým,

obzvláště slabé, ale krásné pleti,

již krása s leskem může unášeti.

Však obě dámy nejevily chuti,

by s důstojníkem hovor začínaly

a proto odešly bez pokynutí.

Hanuši příjemnost tu ponechaly,

by příchozího hosta slušně bavil. –

Ach jaká zábava jest, moji drazí,

kdy na venkově dlouhá chvíle mrazí?

Rád bys se hosta nezvaného zbavil

a ty se naň přec usmívati musíš!

Zda můžeš říci, co as při tom zkusíš?

Tu za dveřmi se ozval z nenadání

jakýsi řinkot, kroky z druhé síně,

I ohledli se oba tamo maní,

kdo zas tak hřeší proti disciplině:

za dveřmi řada gardistů jest v zbroji

a velitel jich sám již v sále stojí

a káže důstojníku: „Vaše zbraně!“

Pan důstojník stál jako u vidění

a mnul si zrak, zda žert to pouhý není.

Nad vojíny, již lihem byli spilí,

gardisté ovšem snadně zvítězili.

Pan správce sám to nalíknul tak chytře,

řka, tak že nejlíp zrak jim za vše vytře.

On s Alšem umluvil, že padnou na ně,

a Roháč gardu svolal na ručest,

jež rychle pospíšila na tu zvěst.

Však Hanuš ve smích vypuk‘ nevázaně:

„Toť Aleš, to jest moje avantgarda!

Již jsem tě dneska hochu oplakával.

Zde představuji národního barda,

jenž po mém boku povždy věrně stával

co adjutant, až téměř do nedávna,

kdy ukončena naše cesta slavná.“

Však sotva důstojník vzléd’ Alši v oči,

již zarazil se; plaše kolem zírá

a hlavou jaksi nedůvěrně točí.

Sáh’ v tobolku a papír otevírá,

v němž tištěna jsou lapidárně slova:

„Zatykač Alexeje Romanova,“

popsání osoby a zločin jeho,

jenž tučně vyznamenán: „rebelie.“

Ku konci rozkaz soudu vojenského

by vojsko zatklo jej, neb policie

pro zradu císařského majestátu

a jednoty též rakouského státu.

Jak bleskem stiženi zde všichni stáli.

A ne na darmo o něho se báli:

pro menší zločin, slovo – a nic více –

hned bylo tehdy psáno: šibenice.

Však důstojník měl pohotově radu.

Šel ke krbu a hodil rozkaz v plamen.

„Já sice na pohled tím pášu zradu,

však posud nemám ruce rozvázané.“

Vy svobodu jste získal z těchto kamen,“

děl Aleš: „Máme účty vyrovnané.

Však najdeme se dnes neb zítra jistě

s pistolí nebo kordem v tichém místě!“

„Však já vám nyní radím, drahý pane,“

děl důstojník, „by v čas jste odtud zmizel,

sic zakusíte teprv pravou svízel.

Vás odpor branný nic vám platen není –

on dokáže, že vojsko ves tu zplení,

a vy ji uvrhnete v bídu pravou,

v níž uváznete sám též svojí hlavou.

Já přátelsky vám radím z ohledů,

jež vyjevím vám teprv k posledu.“

Tu zapálený zrak se k zraku blížil,

jakoby na vzájem dvě dýky zkřížil.

Tak doutnák u prachu, než spočteš dvě, tři,

tě s nepřítelem mrští do povětří.

Náš Aleš, stlačiv vášeň v pohledu,

ven vyšel něm, by propustil své lidi.

Byl pohnut valně, neboť dobře cítil,

že svobody sen krásný již se sřítil.

A z gardistů těch každý totéž vidí,

ač nejasně. Tu Aleš zticha pravil:

„Roháči! prapor, svobody znak zlatý,

ti odporoučím ostatek jak svatý.

Kéž s ním bys zemřel, vzkříšení své slavil!

Ty uschováš jej v tajném známém místě

pod dlažbou dutou ve zámecké kapli.

A kdyby tebe jednoho dne lapli:

jen nevynutí tobě hrozby, pikle,

stotisíc ďáblů – celé peklo spiklé,

by národ nalezl jej jednou jistě,

až ozáří se opět české hory

růžovým nachem naší trikolory.

To přísahej u duše svojí spásy!“

„To přísahám!“ dí na to Roháč slavně –

a prsty dotekl se dvojky hlavně

své družky věrné v bolu, jako slasti.

„A nyní, na oslavu naší vlasti,

kéž se nám vrátí opět dávné časy!“

Tu svolal Aleš, nach mu zbarvil líce:

„Nech žije svoboda a konstituce!“

A jako bouře zahučely hlasy,

kol zahučely, co stačily plíce:

„Nech žije svoboda a konstituce!“

Odešla garda. Roháč zůstal pouze,

by s Ravikovským pánům tovaryšil.

Kdy hluk se kolem v celém zámku stišil,

tu o zábavu opět byla nouze.

Jakoby démon každý rozmar mařil.

Důstojník kysele se ovšem tvářil

po výstupu, jenž odehrál se právě,

jejž nemoh’ opominout ve své zprávě.

Však správce víno vyšukal kdes v skrytu,

turecké dýmky, tabák převýtečný –

též papyrosy, jaké kouří slečny,

a k dovršení toho blahobytu

se karty vyskytly – ba taroky.

A víno brzy všechny rozehřálo,

vznitilo zraky, ústa rozvázalo.

Veselost rychlé činí pokroky.

Zvlášť, kdy se každý ku rozmaru nutí,

rozličné šprýmy mezi lidmi kutí.

Tak mladí páni krásu chválí děv.

Náš Aleš vychvaloval jeden zjev –

již patrně měl jazyk popletený,

neb jinak zajisté by nezradil

své tajemství za všechny světa ceny.

Však důstojník se zdál být potěšený,

že poškádlit jej může hříčkou ženy.

O Lence mimochodem zavadil –

však se zlým zajisté se poradil.

Neb Aleš zbled a pravil úsečně:

„Já nechci dále mluvit o slečně.“

„A proč?“ dí důstojník, tím popuzený.

„Poněvadž posvátno jest jmeno Leny.“

„Ba ano!“ se smíchem dí důstojník,

„vy čekáte na známý lásky dík.

Však známe to! Což dobře nevidím?

Vám pane Alši věru závidím.

Sám často líbával jsem její ret

a ssával z dívčích rtů ten zhoubný jed –

však chutnávalo mi to jako med –

před lety – ultimo mám pagat!“

a hodil kartu. – Ale neřek více;

neb Aleš vyskočil jak stěna bled,

vzkřík, jak by se mu jazyk pomát –

a bleskem udeřil jej rukou v líce,

řka s pohrdou: „Já nechci s vámi hrát,

jste patrně jen bídný renegát!“

Tu kvapně důstojník své šavle hledal –

však marně – správce mu jí nedal.

On snažil se, by rozvaděné smířil.

Však marně. Hněv jim v hlavách vířil –

ba vlastně víno – ano vínko rujné.

„Pánové! to jest věru nedůstojné!“

s Hanušem správce volal ve spolku.

Však těžko ukrotili mládí bujné

a tepen kypících ty vary zbojné –

zvlášť bambitky když našli ve stolku. –

„Nač dělat ještě jakých okolků?

Zde kartá má. Vše vyjednáme hned.

„Jsem setník Zbilský!“ volal nyní stále

důstojník hlasem chladným jako led.

„Jsem cizím. Čest mně prokaž někdo z vás

co svědek souboje. A nyní vale –

či na shledanou!“ Rozčilen se zved.

„Chci zadostučinění v tento čas.

Vy volte zbraň. Já budu čekat v háji.“

I vyšli za ním. Venku jako v ráji.

Z bouřlivých mračen paprsk slunce žárný

osvítil nádherné kol lesní tiše,

po dešti plné svěží ozdoby.

A byl to obraz nevýslovně čarný.

Však z obou soků myslil každý spíše

na kulí svých a prachu zásoby.

I v lese pokus k smíření byl marný.

Jen Zbilský v soukromí cos správci děl,

kýs papír spečetěný jemu podal,

by v pádu neštěstí jej otevřel

a na adresu vnitřní věrně dodal.

Pak postavil se na své místo hned,

neb Roháč změřil dvacet kroků správně.

Když Hanuš, v pořádku že vše jest, zhléd’ –

dal znamení.

I zdvihli zbraní hlavně

a šli si vstříc, vždy krokem volným.

Tu Hanuš tlesknul v dlaně

a hnutím prstů mimovolným

spustily obě zbraně,

bezmála hukem jediným.

A když se zvednul bílý dým,

jenž po dešti se těžkým vzduchem

vzdaloval ponenáhlým ruchem –

tu Aleš samoten stál z obou soků.

Důstojník marně namáhal se vstáti.

Krev volně splývala mu k boku.

On rukou pokyny chce správci dáti

a jmeno jakés vyslovit se snaží –

pak znenáhla se nazpět v trávu sváží –

a jako mrtvola se zvrátí. –

Již slunce v modro za hory se hrouží.

Na východ z mračna temna nenadále

vystoupá zjev, jenž hruď nám divně ouží,

pocitem nadšení; on vzrůstá stále,

že duch náš kyne s ním a za ním touží.

Přes temný mrak se klene oblouk jasný,

zjev duhy velebný to, čarokrásný.

Jakoby blesky, které zde se chvěly,

půlíce mračen neprůhlednou tučí,

v ten jasný oblouk z ohně zkameněly!

Hrom časem ještě z hloubi mračen hučí –

však západ ponořen již v světle celý,

a jak se leskne vše té září vůčí,

jíž slunce jako zmladlé line k zemi,

s tou vůní – zpěvem plynouc haluzemi.

Tisíce kapek k matce zemi padá

a každá bezbarvá jest o sobě:

však každá aspoň kousek duhy spřádá,

by zaleskla se v čarné podobě;

proběhnouc světlem – bezbarvá zas svadá,

jsouc vlahou zemi – nebi k ozdobě.

Kdy miliony ale v nebi hoří –

teprvé převelebnou duhu tvoří.

To vážný pokyn lidstvu veškerému:

jak potřeba jest kapek miliony

ku zjevu duhy v nebi velebnému,

tak milionů lidí žití, skony,

přiblíží teprv lidstvo k cíli svému,

ve vytoužené, blahé kraje ony,

kde tváří v tvář se sejde s zjevem krásným,

svým idealem – jak ta duha jasným.

Však to jen obrazně. Neb dávno zašly

ty časy, rekové kdy po té duze,

jež jako oblouk ohně nebe krášlí,

kráčeli v sídla bohů v stálé hrůze.

Teď jiné cesty k oněm sídlům našli.

Jeť marné pnout se v nebe v bolné tůze,

když ideál, po kterém všichni prahnem –

jak onu duhu – nikdy nedosáhnem!

Toť pouhý zjev! Zdá každému se jiný

a každý odjinud jej jinak vidí.

Z nás každý svůj má zjev ten světla plynný,

každého zrak jen přeludem tím šidí:

my patříme jen vody na bubliny –

má tak se také s ideály lidí?

Má každý svůj a jest ta hříčka žití

jen přeludem, jak duha, jež tam svítí?

Přeludem vroucí obraznosti duše,

jak duha přeludem našemu oku?

Má člověk vše, co v bohorovné tuše

vytoužil sobě od tisíců roků –

odvrhnout na vždy nyní jednoduše

a věřit vlastnímu jen pídikroku?

Ó ne! neb jako skryt za zjevem duhy

skutečný původ její – zjev ten druhý,

jenž jako slunce oblohu nám krášlí:

tak za tím života našeho videm,

jenž po smrti se zdá být navždy zašlý,

jest ukryt jeho prapůvod nám lidem.

Co víc, že posud jsme ho nevynašli?

On život živí nezrušeným klidem,

jak ono slunce jasné na nebesku

nám dává teplo – život v svojím blesku.

My pochybností nevezmem mu bytost:

on jest a bude, byť jsme nevěřili.

Nám neprospěje ale ani lítost,

byť otrocky jsme se mu pokořili.

My nezvýšíme jeho obrovitost

hlásáním slávy, byť jsme živořili:

onť objímá nás, věčnýť, nemá mezí,

jej nikdo nezvětší, ni neobmezí.

Nám na tom dost, že jej již tušit smíme.

Jej poznat v nevýslovném obdivu –

to teprv snad, až tělo odhodíme

co nepotřebnou formu neživu.

Však kdy se v svět ten vůkol zahledíme,

kdy čteme v nebes hvězdném ohnivu:

tu tiskne se k nám velebná ta krása –

my tušíme, že v srdci našem jásá.

Ve stínu lesa, v místě tom, kde pad,

obejmul důstojníka věčný chlad.

Kde navždy sirá země jej pokryla,

mu narovnána skrovná mohyla.

Nad ní se bílá bříza sklání

a jedlí větve mírošumné

si vypravují za svitání

pověsti truchlobolné, dumné

život zmařeného o sklamání.

A umlká-li i ten širý les,

tu povznese se malé ptáče kdes

a hvězdu pozdraví, jež na východě

jak perly stříbrné své světlo line –

a zpívá o vášni, jež jednou mine,

až lidstvo vstane pravé ku svobodě.

Však svitání již pohřešilo Lenku

v útulném pokojíku nahoře.

Šla naslouchati zpěvu ptactva venku,

či ranní modlitbu vzdát v pokoře

před světlem, které v čisté její hrudi

se stejně jako na východě budí?

Náčiní ku kreslení vzala sobě

a v ranním rouchu, bílém, rozkošném,

kráčela v zbuzeného lesa lem.

Červánků růžných zlaté ve ozdobě

se zdála z edenu jak přišlé robě

a bělost roucha světla paprsk hravý

s růžemi mísil oním nádechem,

jenž na světic a svatých padá hlavy.

Tak onomu se místu přiblížila,

kde čerstvá mohyla se zdvihala.

Ji vábnost toho místa dojala

a ona na blízku se usadila,

a vzavši nákresy vše připravila.

Ta lesní pouštka tak ji vábila,

že znenáhla až zřela pěknou sochu,

jež malou mohylu zde zdobila.

Podobna byla rozkošnému hochu,

jejž na hroby své staří Řekové

stavěli na památku mrtvým drahým.

Ne smutné upomínky takové,

kterými náš svět krášlí hroby své:

však silou kypící a mládím blahým,

jejichžto sklopení v zem zrakové

se usmívati zdají zorem vlahým

v původu nesmrtelném věčna žití.

I zřela s podivením na tu sochu,

jež známou se jí zdála býti trochu.

Též srdce počalo jí prudčej bíti.

Ta socha v moderním ač oděvu,

přec antické se podobala zcela:

pochodeň zvrácená jí nescházela

co symbol smrti, která shasla mládí.

Jen šero lesní bystřej patřit vadí

a to, že roucho v lehkém záchvěvu

hýbalo větrem ranním, trochu vlálo.

Tu lehce vzkřikla, vstavši kvapem z mechu;

že oživuje socha se jí zdálo –

vždyť uslyšela zřejmě ohlas vzdechu.

A socha obživla ve hlasu echu –

ba socha obživla a zraky zvedla –

však ještě více při tom hledu zbledla:

„Odpusťte, slečno, prosím tisíckráte!“

řkouc s úklonou, „že vytrhuji vás.“

„To vy jste, Alši? Jak to vypadáte?“

A smíchem zvonil její jasný hlas.

„Tak záhy zde?“ A nyní teprv zřela,

že to, co za pochodeň smrti měla –

byl deštník – velký deštník na mou věru!

Tak obraznost ji zmátla v pološeru.

Však Aleš mlčel se sklopeným okem.

Tu v Lenky zraku temném, přehlubokém

se šotek objevil zas úsměvu:

„Co se vám asi, Alši, zdálo dnes,

že mlčíte jak zadumaný les?“

I pohledl tu Aleš na děvu:

„Ba trápili mě dneska snové strašní

zklamanou láskou, řečí plnou vášní – “

„Nuž vypravujte rytíři náš bludný.

Co mlčíte? Ach pane, vy jste nudný!“

A hlavičkou svou vábnou pohodila.

Již chtěla odejít, jak na vzdory.

Tu slunce vystoupilo nad hory

a krajina se celá vyjasnila.

Pan Aleš kráčel s ní, však jako němý.

„Hle, máte oděv celý pomačkaný

a zvlhlý – jako rosou pokapaný.

A oči máte kalné – milý pane,

co za oheň z nich divý dneska plane?

Snad neusnul jste mezi stromy těmi?

„Ba usnul, Lenko. Ve snu se mi zdálo

o žití – které marně dokonalo.“

„Vy mluvíte dnes věru přetajemně,

jak orakulum, dvojsmyslně, temně.

Nuž projděte se, zahřejte se trochu.

Vás věru možno postavit co sochu

na jakýs opuštěný náhrobek.

Jen pod ní ještě nápis elegický:

Zde odpočívá Aleš, chrabrý rek,

jenž skrýval v sobě talent poetický.

Jak včerejšek jste přece strávili?

Jak s důstojníkem jste se bavili?“

„Výborně, slečno!“ „Jak se přece choval?

My poděšeny byly jakýms křikem.

Snad vojsko vadilo se s důstojníkem?

A potom z lesa toho výstřely

večerní tišinou k nám zazněly.“

„On záhy z večera zas odcestoval.

Ty výstřely mu zněly na cestu.

On rozloučil se navždy se svým stavem,

a odjel pro svou nevěstu.“

Tu výraz v zraku Lenky hravém

se proměnit a ona vážná děla:

„Vy tajíte mi, Alši, něco jistě!“

„Nech nezůstanu zdráv na tomto místě,

když to, co děl jsem, není pravda celá!“

To vážně děl a s takým výrazem,

že věrným zdál se nitra obrazem.

Pátravě k němu pohlížela;

pak pokynula hlavou zvolna,

jakoby hnutí mimovolná

v své mysli ohlušiti chtěla.

Zda výčitka v tom zraku obsažena,

či plápol lásky, dýchající mírem?

Již pojímal jej zápal jako vírem –

on klesnouti chtěl před ní na kolena

a vyznat vše, co trápí jej a děsí

jak žárlivostí nenasytní běsi

že kdyby zde ji ztratil v světě kletém,

on za ní pustil by se smělým letem –

buď s kletbou, s žehnáním, vždy za ní za ní,

věčností nebes – pekla – bez váhání. –

Tu Hanuš přicházel: „Mám dobré zprávy.

Vás otec, Lenko, právě poslal psaní,

že propuštěn jest z Hradčan z nenadání,

a že se dnes již vrátí domů zdravý.

Vás sestra toužebně již očekává.“

Tu Lenka radostně hned odkvapila.

„Však jiná pro tebe tu, Alši, zpráva.

Jest odbyto, co včera pokazila

tvá kule neblahá.“ „Co vojsko činí?“

„Jest právě na pochodu nyní.“

„A jak to možno?“ „Šťastnou náhodou.

Víš, včerejší že truchlou nehodou

bys býval ztracen, bez ochrany.

Tu přišel z města rozkaz právě vhod,

an nevinným byl nalezen pan Lany,

by vojsko vyrazilo na pochod.

Ten důstojník jen chyběl. Však i to

jest bez nehody všaké odbyto.

Jen považ! Zbilský naposled ten den

co zahynul, byl ještě vojínem.

On sproštěn svazku s vojskem čekal jen

než rozhodnuto bude o jiném

již vůdci v jeho vojska oddělení.

Jde zvěst, že odcestoval bez prodlení.

Ba divnou náhodou též nalezen

důstojník, utopený v blízké řece. –

Pomysli, jaká náhoda to přece!

A důstojník ten úsudku dle znalců

nedávno utopený od povstalců –

nápadně Zbilskému byl podoben!

A papíry an neměl u sebe –

co Zbilský zbožně poslán do nebe –

vší poctou vojenskou jsa ozdoben.

Již nový vůdce přijel dneska z města

a odved všechno mužstvo s sebou pryč:

tak od tajemství navždy stažen klíč

a tobě opět zcela volná cesta!“

Tak jdouce k zámku, jenž k ním zíral dolů,

přátelé hovořili tiše spolu.