DÍL III.

Ulehly opět ony šumné vlny,

jež rozhoupala bouře národů,

jak sen se znáhla ztrácí kouzlaplný.

Ruch volný udušen byl v zárodu,

zaváděn starý cop zas pohodlný

a člověk, věren svému původu,

své zvrhlosti, již nic v něm nezničí,

chtěl všude zavést mrav svůj opičí.

Proč tolik lidské krve prolito,

proč národy vedeny na popravu,

proč vše to jako hračkou odbyto?

Snad mistrům národů těch pro zábavu?

By lépe na jedno zas kopyto

narazit mohli nohy jako hlavu?

Ba toť jest mnohým pánů ideálem,

by lidstvo šlo jak stádo – jedním cvalem.

Jediný užitek ta bouře nesla:

zrušila poddanství a roboty,

že z prachu otčina se zvedla kleslá,

lid dosáh’ lidské svojí hodnoty.

U Laných hlučná společnost jak v loni

o obžinkách – ba hlučnější jest dnes.

V prostranných stájích plno cizích koní,

jakoby vítr hosty zevšad snes’.

Po dvoře čeládka se v práci honí;

svůj tribut poskytnul i šumný les

i rybník, dvůr i háj i širé pole,

by na panském se zaskvěl zítra stole.

Pan Lany navrátil se zase z Prahy,

prý na Hradčanech u výslechu seděl.

Poněkud zasmušilé přines’ tahy;

on nikomu též o tom nepověděl,

co viděl, zkusil asi za své snahy,

ač několik minulo teprv neděl.

Jen krátce někdy říkal: „Moji drazí!

ta mládež, mládež! Ta nám všechno kazí!“

Též mnozí známí přišli, lonští hosté,

již sousedili lesem aneb polem,

by podíl brali na slavnosti prosté

a připili si za sousedským stolem.

A poptali se přitom, jak as roste

to boží obilíčko v kraji kolem,

co vlasť as naši v budoucnosti čeká –

co hospodáře těší, aneb leká.

A zprávy úžasné z té velké dramy,

jež v Evropě se právě odbývala...

Jak archa Noe moře nad vlnami,

tak loďka svobody se kolébala,

než v hlubinu se pohroužila s námi,

v níž věky se pochována zdála...

Však z hostí dnešních pravou příčinu

proč pozván k Laným, žádný neuhádnul.

Ten hádal: návrat otce v rodinu

že příčinou, proč taký šumot vládnul,

a jiný opět mluvil o synu,

jenž z vojny přijde. Proto starý zmládnul

prý tak, že není ani k poznání

a všichni tito hosté pozváni.

A za večera v zahradě rozsáhlé

skupení prochází se důvěrná,

jak po nebesích pláni neobsáhlé

souhvězdí putují tam nezměrná.

A v tišinu zní hudby zvuky táhlé,

jež unáší ozvěna nevěrná

v královny noci náruč čarokrásnou,

kde s hvězdami se třpytí, blednou – hasnou,

jak stříbrolesklé vodní bubliny,

jež zdmuty, z hloubky vzhůru vyvírají:

tak hudba padá v noci hlubiny,

jež v sobě cosi neznámého tají –

bez vzniku – konce – bůh jak jediný.

Jak hodiny tu mžikem ubíhají,

kdy rukou v ruce, vedouce se tiše,

čtou okem v oku, bůh co v srdci píše –

dvé milujících! zjevení jak vnadné!

Pro ně jen přítomnost a budoucnost jest blahá!

Bůh, kterýť láska pouhá, v nich teď vládne

a každá chvilka samoty jim drahá.

Co v nich se děje, nikdo neuhádne.

A nastal den. Již hosté plní síně,

kol sum a šepot, v němž se každý ztrácí.

A čas přec ubíhá tak zdlouha líně,

jak obyčejně jest před – kopulací,

jak potok kdy se ztrácí ve rovině.

A pro dvě srdce již se nenavrací

přec nikdy rozkošné ty, svaté chvíle,

tak lehké, prchavé, jak mráčky bílé.

Naproti vchodu patriarcha seděl

s lahodnou, přivětivou povždy tváří.

A podle něho Hanuš k dvěřím hleděl,

ozářen jakous vnitřní lásky září.

Dál Aleš stál – ba stál by mnoho neděl,

jak by se učil lásky slabikáři,

proměněn jako v poesie sochu,

jak z mládí mnohému se stává hochu. –

V tom probudil jej známý za ním hlas:

„Snad prokážeš mi, Alši, malou službu?“

,Vše co si přeješ!' Aleš na to zas,

,já s radostí ti splním každou tužbu!'

„Ty doprovodíš ku oltáři nás,

jsi zvolen, Alši za našeho družbu.“

Tak s úsměvem příteli Hanuš pravil

a odešel, by pro dámy se stavil.

Jak ohromila jej ta strašná zvěst!

Pan Aleš nevěděl, jak s ním se dálo,

jak zasloužil si tuto vzácnou česť.

Však osud popřál mu jen času málo,

jak bohužel! to v žití časté jest,

by vzpamatoval se. – A tak se stalo,

že protější se otevřely dvéře,

z nichž nevěsta se s družičkami béře.

Nevěsta vešla ovšem v pláči tichém.

Však neplakala ona v žalu lichém;

vždyť slzy ty se z citů překypění

ze zdroje nejčistšího – srdce – pění.

Kdy pro to vše, co v duši metá jasu,

to stěstí, co jsme ždali nejvyšší,

nám schází významu, nám schází hlasu,

když zdá se nám, že přání nejtišší,

v nichž zříme žití věčnosti, ba spásu –

sám bůh v svém milosrdí vyslyší,

več doufat, se nám skoro příliš zdálo –

ty nyní dosáhnem – a v hodin málo.

V bělostném rouchu byla věru krásna.

Pan Aleš podal rámě nevěstě

a veď ji k oltáři, nad tím vším žasna.

Ni slova nepromluvil po cestě;

a ona nesla se co luna jasná;

šat za ní vlál, tak tiše šelestě,

jak v jarní jasné noci, v tichém háji

o lásce větérky si šepotají.

Za nimi Hanuš s první družicí,

se sestrou nevěsty své, s Lenkou šel,

za párem tím pak druzí mladící,

(odpusťte: „mládenci“ jsem říci chtěl)

a družičky jak hvězdy svítící,

(bych podobenství celé věrně měl):

mládenec s družičkou vždy beze sváru

kráčeli za snoubenci pár po páru.

Již došli kaple; kněz zde na ně čeká,

též rodiče, by dali požehnání.

Tu Hanuš podle nevěsty své kleká,

jež hlavu posud v tichém štěstí sklání.

Pak mluví kněz, prsténky s prstů smeká

a mění na vzájem jim bez váhání.

Konečně stolou ruce jejich váže,

„Zda za sebe jdou volni?“ se jich táže.

A po hlasitě výmluveném: „Ano,“

kněz slibem posvátným je na vždy pojí,

což střelbou z hmoždířů všem vědět dáno,

že Hanuš s Tomiliskou jsou teď svoji

dle písma svatého, kde stojí psáno:

„Co spojil bůh, ať lidé nerozdvojí!“

Žehná-li kněz na božím místě,

byl tento sňatek žehnán v nebi jistě!

A od otláře manželé již kráčí,

pak družba s Lenkou první družicí,

a nevěsty líc září ne již v pláči,

brž květe, jak by byla růžicí;

pak ostatních co za nimi jen stačí,

po páru staří jdou i mladíci.

Jen Aleš, jako poet, všechno splet,

an s Lenkou po levé šel straně zpět

na místo po pravé, jak káže mrav,

šel s ní jak manželé, již předcházeli.

Tím poplet se ostatních též dav

mládenců, družiček, ba zástup celý.

Že nectili pak svobodný svůj stav,

jen výsměch z toho od přítomných měli;

zvlášť Aleš, jenž způsobil taký zmatek,

na výsměch neměl žádný nedostatek.

Pak nastalo jim přání povinné,

jež s úsměvem nevěsta přijímala

a v upřímnosti svojí nevinné:

„Podobné štěstí jednou“ – Alši přála.

Pak v důvěrnosti tiché, rodinné

svatební hostina se odbývala.

Manžely mladé usadili v čele

a kol nich řádně shromáždění celé.

Po obou stranách rodiče jim sedli,

pak svědkové a hosté k svatbě zvaní.

Jim protiv ti, již k oltáři je vedli,

tož družičky a mladí také páni,

již ku pohodlí sousedek svých bedlí.

Tak po páru vždy seděl pán a paní:

Ať „starý“ – „mladý“ – svorně vedle sebe,

jak by to idol Českého byl nebe!

Tak družba Aleš vedle Lenky seděl,

družička druhá k ruce jeho pravé –

vzdělané děvče: jaré, hezké, zdravé,

již sama nevěstou od mnoha neděl.

Po pravé straně této sličné dámy

a dál kol stolu, abych řeč svou zkrátil,

jsou jiní přátelé a krevní samí.

A rád bych jimi báseň obohatil,

bych neslyšel již – budiž bohu chvála!

znamení, hostina že započala.

Utichnul šum, kdy patriarcha slavný

ze křesla povstal, číši pozvednul

a mluvil: Uplynul čas v Čechách dávný,

co taký hlas se hrudí lidskou dmul,

kdy stával Vyšehrad náš starodávný.

On mluvil – obklopil dav hostí stůl,

kdy řečí klidnou, dojemnou a jasnou

věhlasný kmet oslavil chvíli krásnou:

„Budoucnost naše leží v ruce boží.

Pohleďme zpět, jak začali jsme s málem.

Na mučennickém leželi jsme loži

v pohrdě, bídě, v strachu neustálém,

zda nepřítel sekyru nepřiloží,

by podťal kmen. My pracovali s žalem,

dne neznající, ani hodiny:

nám útulkem byl krb jen rodinný.

A co vy víte o té budoucnosti?

jak od věků ku věkům národ roste,

jak hříchy hubí jej a sílí cnosti,

jak mohutní on uvnitř? O to proste:

o pilnost železnou vždy s nadšeností

a bůh vám sešle – muže! V chatce prosté

povstanou nadšení vám proroci,

již spasí vás: Ne silou, přemocí,

však láskou, pílí, vůlí ocelovou!

Od věků k věkům národ mnohý sílí

a hromadí vždy k síle sílu novou.

On dlouho mlčí, s mravenčí on pílí

tak střádá sil, až mocí Perunovou

kdy chabnou jiní, v hříších rozmařilí,

kol něho sousedé již vysílení,

povstane jako anděl v ozáření

a muže porodí, již od věků

ku věkům věčným nesou jeho jmeno:

to jmeno slavné na vzdor nevděku

a zášti sousedů jest oslaveno!

Národy žehnají pak člověku,

jenž spasil lid! To tvůj jest úděl, ženo!

Lvu podoben jest zmládlý národ taký,

jenž na pohled jak beránek zde dřímá,

však vrahem zbuzen jak ta jiskra hřímá,

jež probuzena v bouři nad oblaky:

to muž se najde posud nepoznaný

a v něj se vtělí národ rozháraný.

On blesk jak vstane zhouba pomsta lačná

a lid mu jásá, jako blesku mračna.

Kdo ví? snad dřímá ten již mezi námi,

jenž zapíše své jméno nad hvězdami?!

A to váš úděl vznešený jest, ženy!

Kdy muž se trudí ve svém povolání,

by pokladů nastřádal, bezejmenný,

bez naděje a mnohdy bez uznání,

kdy venku vládne cizí tyran zbraní:

Tu vy mu okrášlete domu stěny,

jež obsahují vše, co pro vlasť schrání,

jež vlastí jsou mu užší v také době –

než Ona vstane, téže ve ozdobě!“

Kypělo srdce v muži dokonalém,

když líčil vážně cnosti rodinné:

tak s ohněm mluvil kmet, ač v klidu stálém,

že každý čet’ v té mysli hrdinné;

i zazněl potlesk živý celým sálem

a každý přišel v úctě povinné

udeřit plnou sklenkou v jeho sklenku.

V to zahučely rány střelby venku.

Tu Lany, zvednuv číši naplněnou,

přípitek prones’ řečí nelíčenou:

„Jen pravý muž smí sáhnout smělou rukou,

by od osudu žádal vrchol štěstí;

on prací lopotnou a častou mukou

si cestu k cíli životnímu klestí.

Kde slabá srdce bázní slabě tlukou

a nerozhodný stojí na rozcestí,

tam s jásotem muž pravý odpor vítá

a kráčí zoři vstříc, jež před ním svítá.

Jen pravý muž smí sáhnout po nejvyšším,

jež cíl jest všem, již víru neztratili;

jen on smí přiblížit se lásky říším

a v zápase tam zkusit svoje síly

a rtoma přiblížit se zlatým číším,

v něž bohové nám nektar lásky vlili;

ne nápoj ten, jenž v pelyněk se mění,

kdy vypit prudce – nechá přesycení.

Však nápoj jemný, jasný, nezkalený

jak oheň vestalský, co věčně hoří,

jenž nezná zhoubný žár, ni žádné změny,

a podpal žití na zemi té tvoří,

že bohem jmín jest s přemnohými jmény.

Ba vlastnost božská to, jíž duch se koří.

Jak slunce žití jasné, teplé vždycky;

tak lásky milost živí život lidský.“

A v očích slzy měl, kdy dohovořil.

I zazněl potlesk, jak by sál se bořil

i udeřeno v sklenky plné kolem;

nebylo žádného za dlouhým stolem,

jenž neudeřil sklenkou v jeho sklenku –

v to zahučely rány střelby venku.

Též Hanuš povstal, by se poděkoval,

by vyřknul vše, co v srdci k němu choval.

Tak toast za toastem sálem šuměl,

až konečně též došlo na poetu.

I kynuli mu dlouho. Porozuměl

konečně, že má pronést jakous větu

na počest snoubenců. A on ji uměl

též z paměti a proto počal v letu:

„Mnohá léta často zajdou,

nežli srdce dvě se najdou,

které jako jedno bijí

nezměněnou harmonií!“

Tu poet náš však spatřil slečnu Lenku,

jak potutelně naň se usmívá,

i zarazí se, v ni se zadívá,

a jeho zrak, ten výmluvně to jeví,

co jeho ústa pověděti neví.

I zvednul náhle Hanuš plnou sklenku

a udeřil o plný pohár Alši:

„Všem družičkám a mládencům ta číše!

Nechť přijde lidstvu věčná lásky říše...“

Tu potlesk přehlušil mu slova další,

i udeřily sklenky v jeho sklenku –

v to zahučely rány střelby venku.

Konečně patriarchou, dědem jasným

přípitkem skončeno vše vroucím, krásným:

„Všem Čechům zemřelým, jichž pověst svatá,

kéž hroby krášlí zoře lásky zlatá!“

A po hostině spokojeně vstali,

by do zahrady ven se odebrali.

Jen Ravikovský nespokojen byl.

Ač vyznamenán od Lanyho velmi,

že před zhoubou mu statek zachránil,

přec v duši cítil, jak by zuby šelmy.

Vždyť posud zprávy pánu nedal ani,

co za tajemství skryto v lesní stráni,

ni odkaz Zbilského, ten smutný list –

proč jeho pán měl právě nyní číst?

A mladý pán, tak přetoužebně ždaný

se posud z vojny domů nevrátil,

ač psáno otcem jeho na vše strany.

Snad zahynul – či život utratil?

Ó bože! snad by možno bylo – on?!

A pokaždé kdy lesa spatřil sklon

či Alše viděl – dělal v duchu kříž;

neb tušil ještě jakous děsnou tíž –

jak supa nad domem tím šťastným lítat.

Však vida všechny klidné, zvláště pána

tak bezstarostně hosti svoje vítat,

tu umínil si, nechat vše, až z rána

po svatbě druhý den, a mlčet nyní

a býti veselým jak jiní.

Po hostině se všichni rozdělili

dle vlastní vůle, lásky, náklonnosti.

Ti staří provázeli parkem hosti,

a mládež, která nepostojí chvíli –

vesele rozprchla se po zahradě,

jak do ptáčat kdy krahuj vrazí v sadě.

Zde v háji umírněna slunce záře

v půlšero tajemné, jak v chrámu páně

kdy zásvit mírný padá na oltáře,

vyrvav se otevřené nebes bráně;

a jeden taký paprsk padl na ně,

již stáli zde, co svědci božské slávy,

korunu světla, každy kol své hlavy.

Jak králeviči lásky, štěstí plní:

Aleš co jara bůh a Ladou byla Lena;

kol nich se celé moře světla vlní,

v němž rosný svět – to jest jak vodní pěna.

On před ní v skutku neklečel, však duchem

se skláněl přede vzorem tvorstva všeho,

ne jako před modlou; však pojat ruchem,

jenž unáší nás z kalu pozemského

v tom světě, na vše vznešené tak hluchém.

V ní jedinou zřel hvězdu žití svého,

jíž svit se v duši odbijí a množí,

jak v moři neobsáhlém – obraz boží.

Bez přehánění: v spojení jich obou

zřel vzájemnou jich duší výměnu,

jež časem neslábnouc, plá novou zdobou,

kdy v družném srdci najde ozvěnu.

On viděl v družce žití touto dobou

tu bohem přislíbenou odměnu

všem dobrým, spravedlivým toho světa,

jimž život jenom věnce z trnů splétá.

Stál před ní, upřev na ni zrak svůj vlahý:

Tak zřel ji v poušti Krkonošských hor –

v ní zosobněny vše své velké snahy.

A k němu vzájem pnul se její zor,

jenž jevil, on že jest jí nad vše drahý.

Tu vzpomněl si, jak bouři na úkor

zřel v horách s velebného Sněžky štítu,

jezera tmít se v mračnách za úsvitu.

Ta černá jezera v propasti klínu

se tměla, leskla, jak v ně obraz padnul

buď přes ně letících chmur siných stínů,

či slunka lesk jak v zrcadle v něm zmládnul

protrhna mračna, padl na hladinu:

Tak žádný smělec posud neuhádnul,

co dělo se v tom krásném Lenky oku,

jak v černých jezerách, hor ve hluboku.

Tak stáli, hledíce si v zraky vzájem,

bez hnutí, beze slova, oba tiši.

Svět pro ně zmizel; háj se jim stal rájem.

Tak byli zapatřeni v jeho říši,

že neslyšeli hlas, jenž volal hájem

jich jmena hlasitě a v každé výši.

Patrně nebylo v nich oné viny,

jež Adama vyhnala z domoviny.

Tu oči skrze houští pátravé

se zablyštěly, uprouce se na ně

tak jiskrné, jak zraky žehravé.

či blyštící se v záři slunce zbraně.

Však záhy bledly v záři mlhavé,

jak v mračnách, kdy se kryjí hvězdy za ně

před vlhkým poránkem, kdy má se k dešti

a první kapky jeho příchod věští.

To Roháč hledal Alše; chtěl mu cosi říci,

však neměl k tomu srdce; chvíli hleděl –

co myslil si však, přece nepověděl,

brž odvrátiv se utřel slzu v líci –

on, který bez bázně se smrti smával,

zde nemoh’ potlačiti citů nával.

Neb viděl nebezpečí. Ba on tuší,

že svazek ten se záhy na vždy zruší.

I odešel jak přišel opět tiše,

že duchům zdál se náležeti spíše.

Však milenci o ničem nevědí,

neb jejich duše teď se právě našly

při generální lásky zpovědi.

Šli, vedouce se hájem, až pak zašli

v zeleni jeho. – Cestou k sobě dí:

„My kráčíme tím jasným háje stínem

jak k oltáři pod zlatým baldachýnem.“

Den uplynul a hosté odjížděli.

Však zasnoubenci na to nedbali.

Co pro ně byl ten ostatní svět celý?

Jen sebe zřeli, sebe hledali.

A když se na chvíli jen rozjít měli,

za chvíli malou zas se setkali,

jakoby nevěřili dostatečně,

že sobě náležejí oba věčně.

Též Aleš posud u nich prodléval,

a nepřekážel jim; neb v jeho zraku

jen jeden obraz světlo rozléval,

jak po bouři se jeví hvězda v mraku,

a v svitu jejím stesk v něm omdléval,

jenž v prsou dosud jako děsný zjev,

mu v ledy měnil vřelou krev.

Jakoby prázdnota, již dosud cítil,

se na vždy měla vyplniti štěstím,

jakoby nad propastí, v níž se řítil,

byl zachráněn – zadržen větví klestím.

On nelekal se žádným před neštěstím,

a každá nedůvěra dost jen malá

se jemu hříchem proti Lence zdála.

Tak minul den, den Alše nejkrásnější.

Byl večer. Slunce dávno za horama,

jichž okruh zdál se šerem vzdálenější,

jakoby noc, jež vládla nad světama,

být chtěla dneska zemi příbuznější

a v báječné postavě přišla sama,

tak vzdušná, lehká, jako ve snu zjevy

nám skutečné – ač bez těla se jeví.

Šel s Hanušem a jeho mladou paní,

též s Lenkou z polí v žertu svévoli –

kdy blízko zazněl dupot z nenadání

od kopyt koňských z cesty na poli.

Ti šťastní neměli o ničem zdání,

kdy Roháč vyniknul z tmy okolí

a skočiv s koně, který půdu deptal,

Alšovi tajně cosi v ucho šeptal.

Pak psaní doručil mu. Aleš zbledl –

div neklesl – pak s nevýslovným žalem

na Helenu, jež vedle stála, vzhlédl.

„Já musím odtud,“ pravil, „v mžiku malém,“

a pojav koně, jehož Roháč vedl,

již vsednout chtěl, kdy v rozvážení zralém

za ruku uchopiv jej Hanuš, děl:

„Však příčiny jsem posud nezvěděl.

Co za spěch? tak nás neopustíš přec?“

„Já musím, pokud nezavrou mi klec,

v níž sedět mohu živobytí celé.

Jsem vládou proskribován, zločinec.“

Tu vystoupil mrak Hanušovi v čele.

„Uprchnout musím rychle do ciziny –

pan Lany píše sám – a kdosi jiný.

A k největší doznávám svojí muce,

že otce mého mají ve své ruce.

Já uprchnu – jej sprostím spoluviny –

ač nevinen – však soud by jeho vinil.“

„Ó Alši!“ Hanuš zvolal, „co jsi činil?

Ubohý příteli!“ a umlknul,

jsa dojat velmi. Mrak mu oči stínil.

Též Alše zrak se jako v mlhách pnul –

vždyť prchal z ráje, v němž nic nezavinil!

A bylo ticho. Větérek jen dul

a tiše časem v listí stromů šuměl,

jak by byl všemu – všemu porozuměl.

„Nuž cestuj s bohem!“ pravil Hanuš náhle

s bývalou energií svojí rázně.

„Tvé neštěstí tak není neobsáhlé.

Jen doufej v budoucnost, buď bez bázně!“

Však Aleš mlčel, jak by hrdlo sprahlé

mu odpíralo výraz jeho strázně.

„Teď odeber se příteli na cesty,

v návratu potěšíš se u něvěsty!“

Též mladá paní jemu s bohem dala.

„Nuž s bohem!“ Hanuš obejmul jej znova.

Tu Alše nevýslovná tucha jala,

neb nemoh’ vypraviti ani slova

a Lenka, ta se mu jak v mraku zdála –

až s pláčem vyhnance tu obejala,

jak by se na vždy ztratiti jej, bála.

Tu paní vzbudila je Hanušova.

I rozloučil se, patře na Helenu,

již viděl bledu, v hoři pohrouženu.

Násilím rozveselil truchlý zrak:

„Buď s bohem, Lenko! šťastné na shledání!“

Pak skloněn k Hanušovi, tiše vece:

Ty pamatuješ na Zbilského přece?“

„Na důstojníka, který –( Nedořekl,

neb Aleš kynul jako by se lekl –

a ohlednuv se stranou k sestrám plaše,

děl: „Na Zbilského, svaka tvého,

v souboji se mnou zhynulého –

byl bratrem Lenky a tvé paní.

To věčné tajemství buď naše!

Již s bohem na vždy!“ Na koně vsed’ pak,

jenž půdu hrabal, nemaje již stání –

a pobodnut, s ním letěl jako mrak,

kdy v závod s bouří v temnou noc uhání.

Tu Aleš k přátelům svým zvrátil hledy

a zřel, jak „s bohem“ kynou naposledy.

Aleš zmizel. Ani po něm slechu.

Jako kámen do vody když hodí,

vlnky kruhy tvoří kolem v spěchu,

ty zas nové vlny z hloubi vodí,

dál a dále krouží po hladině,

ku břehu až dojdou zašumíce

jako řečí tajuplnou, žasnou,

načež usínají v vody klíně.

Hladinu zřít jako dříve jasnou,

po pláči jak dívčí mladé líce.

To jest lidský život a nic více:

Jako kámen do vody když hodí.

Přítel vzpomíná. A Lenka chodí

zamyšlena šíré po zahradě.

Zde s ním stála, zde se usmál na ni,

zde ji ruku stisknul v chvíli ranní,

zde se smála ubohému hochu,

když se zdál jí proměněným v sochu –

u mohyly, břízy v libosadě.

Nepatrnou každou chvíli zlatou

chránila jak upomínku svatou.

I ty jeho bouřné písně, básně,

dvojnásobně zněly nyní krásně.

Však již opadaly listy v sadě,

zimní saisona již nastávala –

život čilý zlaté naší Prahy.

Jak se jindy Lenka těšívala!

Proč ji nyní každý koutek drahý

v zahradě té spustlé? A již zítra –

zítra měli všichni odejeti!

Ach ten čas, ten čas tak rychle letí.

Kdo smí odhádnouti tvého nitra,

Lenko, co se v něm as nyní dálo?

Posledně se procházela tamo.

Co se ale tvojí duši zdálo,

to ví bůh jen – a tvé srdce samo.

Duše tvá jak blankyt nebe čistá,

nezná ouskoku, jest věrnost pouhá:

sama sebou nejsi ale jista,

život dlouhý, samota též dlouhá.

Divadlo a jiné kratochvíle

uchlácholí časem tvoji duši:

slabší budou upomínky milé,

až je časem nic víc nevyruší.

S bohem, Alši! měj se dobře v dáli,

osud tvůj jest tebou zasloužený.

Proč jsi uprchnul, ty snílku stálý?!

Často jsme se tomu spolu smáli –

jací jsou ti muži – jaké ženy...