Dilectus meus mihi et ego illi.

Spí Božský Syn. Tu jeho ke kolébce

se kloní Matka Boží a jej budí,

a vzavši v náruč, tiskne ke své hrudi

a růžová mu líčka hladí hebce.

„Ty, Synáčku, jsi můj!“ – „Tys, Matko, moje!“

Dvě sličné tváře u souladu lepém,

dvě srdce bijí jedním lásky tepem,

v té lásce líbají se ústa dvoje.

Když zrakem víry utkvím na Svátosti,

mně zdá se, jak bych zřel v ní Dítě svaté,

jak hledí na mne s dětskou upřímností.

Mně zdá se, jak by z monstrance mi zlaté

to Dítě šepotalo: „My jsme svoji!“

Dej, Jesu, ať nás nikdo nerozdvojí!