DILETANTISMUS.

Vše obejmout, vše znáti, vším spít duši svoji,

co kvete, září, svítí v soše, malbě, písni,

ve každém dolu kopat, čerpat v každém zdroji,

od antického torsa, jež tlí v časů plísni,

až ku záchvěvu duše moderní, jež kvílí,

když lupínek jí malý spadne s štěstí květu;

vzlet světců středověkých, titanské též síly

i rozmar dívčích, lásce otevřených retů:

my všecko prožijeme, cítíme i chápem,

všech požitků nám zdroje plným proudí slapem.

A sotva přece kapka jedna, skrovná splyne

té rostoucí a stále větší, větší žízni;

zdroj krásy tříštěn v steré vodopády řine

se mimo nás, jež touha Tantalova trýzní.

Či nutno je nám ke dnu vypít pohár jeden,

když zapomenout chcem? Víc nežádáme ani,

či s Rafaelem nutno věřit v Madonn eden

a s titany v jich vzdory, věčné proklínání?

Či musí duch, když nechce býti klasem planým

na lidstva velkém poli – býti jednostranným?

Od květu na květ ovšem luhem těká včela

a vánek milenec je keřů všech a stromů;

je duše lidská míň, jež pravdu s krásou chtěla?

My hořkost však si pouze s jedem nesem domů.

A umění jak moře kol se vlní, roste

a kratší, stále kratší je to žití lidské,

než poznáš vše, kdos řekne: Pojď juž, lačný hoste!

Sen zbyl nám nesplněný, touhy gigantické,

však s těchou půjdem, byť i cíl náš nebyl pravý,

že prostřednost a všednost vic nás nezaplaví.