DIOCLETIAN.

Nuž, Aurelie, viděl jsi můj palác

i sad můj; viděl’s vysokou zeď kolem,

již ptáci jen a šumícího moře

hlas přelétá – tak zavřel přístup světu

k svým posledním dnům Diocletian tvůj.

A ty mi neseš v amfoře své duše,

– ne, vojáku, neklesej na kolena,

zde nestojí tvůj dávný imperator,

jen člověk, jak ty – poselství mi neseš

z onoho světa: Konstantinus vdává

za Licinia sestru svou, a zvou mě

k té svatbě v Milán... Pro mé seschlé hrdlo

tam pevnou kličku mají připravenu –

vojáku, chvíš se? V kolika pak bitvách

jsi ty mě viděl? Ukaž věrné oči!

Což myslíš, že se teskněj loučit budu

s těmihle legiemi zelných hlávek,

než loučil jsem se, osudy syt kdysi,

se svojím vojskem, purpurem a vínkem,

s říšemi, městy, nádherou a slávou?

Stál’s při tom v Nicomedii a viděl’s

ty slzy Diocletiana, když jsem

naposled legie své oslovoval –

při Jovu, vždyť já z vězení jsem prchal

a valete svým spoluvězňům dával,

a když jsem viděl vůz svůj připravený,

jenž dovézt měl mě v Dalmatii moji,

tu chvějná duše má se omývala

z lidského hnusu – to vy zvete pláčem.

Z lidského hnusu, pravím, Aurelie,

to rub byl všeho, tak já cítil život.

A nechrání-li zdi Spalata mého

mě před ním nyní – – nezbývá, než zemřít.

Tvůj Konstantin a ten tvůj Licinius...

svět nezměnil se, věř mi, Aurelie.

Ten Licinius stával jako otrok

u dveří mojich, střemeny mi držel,

když vyjížděl jsem – jaké má on oči?

já neviděl jich, měl vždy hlavu k zemi.

A Konstantin, byl tribunem v mém vojště –

jak učil se mým gestům panování!

Když Galerius, caesar můj a zeť můj,

Peršany poražen byv na Eufratu,

před tvář mou přišel a já přede dvorem

a vojskem vším jej pěšky běžet nechal

v purpuru podle vozu míli celou,

jej, obra, jenž se pyšnil božským otcem

– máť Romula prý přišla v těhotenství

nějakým bohem v podobenství hada –

on běžel, vlasy rval si, úpěl, prosil,

bych dovolil mu novým bojem smýti

porážky hanbu – – já zřel Konstantina,

jak třásl se a oči vypouleny

mě zbožňoval – a on ví, že já viděl.

Když Alexandrie jsem dobyl strašným bojem

a kázal vzpouru mečem pobíjeti,

až vystoupí krev koni po kolena,

zas viděl jsem, jak žasl – a on ví to.

A když jsem dal pak poklesnouti koni

o prvý trup, by nohy krví zbarvil,

a vraždy zastavil jsem, žasl znovu

tvůj imperator nyní, Konstantinus,

a ví, že usmál jsem se jeho mládí...

A Licinius dnes můj purpur nosí,

a Konstantin mým gestem světu vládne...

Snad stydno jim, že paměť moje žije,

a mní, že ret můj posměšně se stáhne,

když obrazy z ní dávné vystupují?

Či bojí se, že moh by starý člověk

purpurem přikrýt vetché tělo znovu

a říci jim: pryč, ruce nepoctivé,

od díla mého, Augustus se vrací?...

Tak malicherný svět jest, Aurelie,

a hnusný, dotěrný; vnik v hradby moje,

nuž, půjdeme, mu s cesty, Aurelie.

Hleď, čet jsem ondy – poslali mi z Říma

knih kupy, rád se hroužím v jejich smysl,

neb poet bystrý označiti umí

ty pocity, jež nosíme v své hrudi

a kterým tvaru dáti nedovedem –

Lucian, Hellén, psal to, vtipná hlava

a jazyk, jenž i do Olympských bodá:

jak podsvětím jde Hermes s jakýms Řekem

a ukazuje žlutavé mu kostry,

to Narciss byl, to Nireus a jiní;

však Řeku chce se na Helenu patřit,

i zvedne Hermes bílou jednu lebku:

Zde Helena! – A pro tohle, Řek trne,

to pyšné loďstvo o tisíci lodí

a zahynutí lidí bezpočetných,

měst zničení a boj i mezi bohy?! –

Pro tuhle kost zde... cítíš, Aurelie?

Viz za sto roků; lebka Konstantina

a Diocletianova a třetí

leb žebráka, jenž od města vlek k městu

své choré údy, leží vedle sebe –

co bylo v nich? A které cena vyšší?

A býval čas, kdy Diocletian ten,

jsa nezmoženým velkým vládcem světa,

žebráku záviděl, že jak pták volně

a beze hnusu poletuje světem.

A býval čas, že Konstantinu ve snách

leb jevila se Diocletiana,

prostého salonského zahradníka,

leb třesoucím se stářím děsila ho...

Svět malicherným jest, můj Aurelie,

a hloupým... Znáš ty žití mého dráhu?

Senator římský, starý Anulinus,

propustil otroky. A dva z nich byli

Dalmati rodem, otec můj a matka.

Já viděl Řím a jeho imperium,

zvěst o bojích a dálných provinciích,

poplatných kmenech jímala mou duši.

Já vojákem rost. Císaře jsem viděl,

mohutné slavné stoupati a klesat,

a každým pádem tím se třásla říše.

Už byla hračkou Peršanů a Gallů,

Aegyptů, Daků, legií a kohort.

A tenkrát bozi vsadili mi v duši

hlas tajemný, jenž stále rozkazoval:

Výš stoupej! Syn dalmatských propuštěnců

byl císařem. A ty víš, Aurelie,

jak zachytil jsem říši klesající

a podepřel ji silou žití svého

a nový základ dal jsem, nové hlavy

té stavbě hrdé, bohy založené.

Však tenkrát cítil jsem už, Aurelie,

co dnes vím: Konec všeho – žlutá lebka.

Já cítil to, a lidé necítili.

Já viděl hlavy sehnuté až k zemi,

já viděl všude jenom jednu vůli,

tož svoji; moje noha nešla zemí,

však stoupala po šíjích nahrbených;

já duše lámati moh jako třtiny

a osudy všech držel v ruce svojí.

Ošklivost nad vším vešla v duši moji,

hnus prolnul krví mojí v arteriích.

Ach, Aurelie, když jsem v noční chvíli

stoup na paláce svého bílou střechu

a viděl hvězdy, které stejně svítí

nad vzdálenou mou tichou Diokleí,

já oči přivřel, bych zřel její skály

a mněl, že slyším hukot svého moře...

Tu stanul přízrak jakýs před mým duchem:

Bůh křesťanů... Ty víš, jak děti domu

já trpěl kolem jeho vyznavače

a poct jim dopřál, důstojenství vojska,

ač Galerius varoval mě vždycky,

víc citem hnán, než úvahami ducha.

A divný bůh ten rostl v srdcích lidských,

a já se často tázal kněží jeho,

co přeje si, i říkali mi kněží,

že říše jeho není z toho světa,

že vladařem chce býti duší pouze –

k nevíře bajky, bajky, Aurelie.

A tajemný hlas v nitru rozkazoval:

Zab toho boha, zab jej! – Kterak zabit?

Jak potřít jej, když sídlí v srdcích lidských?

A Galerius prosil: Meče z pochvy,

bij křesťany! Jich bůh je zhoubou říše.

Jak červ se provrtává pilířemi

římského imperia: Sije rozbroj

v legiích tvojich, řádech, institucích.

Stoupenci jeho rvou se mezi sebou

a sekty tvoří; proklínají sebe

ti kněži jejich, zatracují sebe;

tvých bohů nectí, ale též ne svého.

Hle, pobouřili se mi v Melitene

a v Syrii. – Tak Galerius bouřil

a začal mečem honit boha z duší.

Já díval se. Tu jednou otrok přines

list zachycený, Theonas kde biskup

psal komorníku mému, křesťanovi,

že nutno plnit dvůr můj věřícími,

kol osoby mé křesťanů spnout řetěz,

v hodnosti dosazovat pokřestěné –

pak odstraniti Diocletiana.

Tak chtěl bůh jejich? Zapálili palác

nad spící hlavou mou v Antiochii –

a tu jsem teprv poslech Galeria

a válku začal s neviděným bohem.

A on mi dával po stu, po tisíci

v šanc těla věrných svojich vyznavačů,

já pod meč klad je, na kříže je vbíjel

a ohněm ničil – bůh se nezastal jich

a nezjevil se. Jen jak matný přízrak

plul přede mnou a nebyl k zapuzení.

To jediný byl nepřítel můj tenkrát,

jímž nedoved jsem, nemoh pohrdati,

ba, chvěl se před ním Diocletianus.

A z dálných končin, ze všech koutů skrytých

on posílal mi svoje vyznavače,

já zabil je, on v jiné duše vstoupal,

bůh ukrutný a nedostižitelný...

A v posled ošklivost mě jala z něho

tak jako z lidí. Šel jsem do Salony...

Dnes, Aurelie, vím, on čeho žádal.

Tys vylíčil mi bitvu s Maxentiem

u Saxa rubra, mostu milviského.

Kříž, řekl jsi, se zjevil Konstantinu

na pláni nebes, kolem něho nápis:

V znamení tomto zvítězíš – tak aspoň

vám císař přisah. Snad to pravda. Potom

znak Ježíšův tkvěl na korouhvích kohort

a v jeho jméně začalo se vraždit

jak v jméně Marta za dob mojich kdysi.

A bůh ten sedě v srdcích svojich věrných

v boj urputný krev jejich rozpaloval

– jak? třicet tisíc mrtvol spočetli jste? –

nu, vidíš: chtěl se také napit krve,

po níž tak dlouho musil marně žíznit,

a které záviděl dřív bohům našim...

Pak v plné slávě sed si na trůn jejich

se svými knězi, biskupy a jáhny

a spokojen jest. Konstantinus také.

A – známka času – víš, že Galerius

křesťanské kněze prosil, umíraje,

by modlili se za něj k bohu tomu?

Tož vidíš, že už mohu lebku svoji

v klín země vložit, odpůrce můj zmožen,

a zmožena jej vidím Konstantinem,

tím Konstantinem! Kterak maličkým je

bůh křesťanů, a kterak malicherným

byl Diocletian, že tak s ním válčil!

Je hnusno z všeho, Aurelie, z všeho

i z sebe sama... Vale, Aurelie!

Tys jediný, jemuž se otevřela

má duše nyní, poprvé v mém žití;

neříkej o tom – ostatně by nikdo

ti ani možnost toho neuvěřil.

Teď v říši mrtvých zajdu, Aurelie,

se svými bohy, které ctil jsem v žití –

nebudou nyní ležet kosti moje

tam podle koster Marta, Jupitera?

Ty vrať se v Milán, vyřiď díky moje

oběma vládcům za pozvání k svatbě

a rci, že nesnese už staré tělo

námahy cesty. Vale, Aurelie!

Až dívati se budeš z lodi svojí

na Salonu mou v slunci rozloženou,

pak můžeš tiše říci mému moři:

Diocletian byl...