DIOGENES

Je nejmilejší mi z všech oněch Řeků,

co poznal jsem jich ze starého věku.

On jediný jen doved trpké žití

humoru kořením si zpříjemniti.

Žil z mála sic, však blaženě jak děcko,

a zásadu měl: nic a nic je všecko.

Za nocí hvězdných i těch, v nichž hrom řádí,

spal stejně šťasten v dřevěné své kádi.

Za snahy své pak odměnu bral skvělou:

jen nulu chtěl a obdržel ji celou.

Kdys mladíci se uradili jaří,

že jednu noc Diogenovi zmaří,

a proto záhy večer za soumraku,

když stařec nalovit šel v řeku raků,

kams zanesli mu vetchou jeho kádi,

těšíce se, jak přijda, zadovádí.

Dobře ji skryli do bezpečné skrýše

a do města se navrátili tiše.

Nazítří slunce když vzbudilo květy,

Diogenovi spěli ve ústrety.

Z nich nejsmělejší (Hermův byl to šibal –

a při humoru – v noci milou líbal –)

se dovolil mudrce otázati:

„Jak ráčil jsi se, mistře, povyspati?“ –

„Ó přistup blíž, bys žehnání mé slyšel,

žes na nápad – káď odstraniti – přišel! –

Je pro zlost moji nástraha tvá malá.

Víc nelehnu v káď, jež mne tlačívala.

Sám přesvědčils mne, že jí nutně k spánku

potřeba není. Chladivého vánku

když šept se snese pryskyřičné vůně,

spí slaději se v stinném háje lůně!“

Poznali, že byl výsměch jejich náhlý,

a s dlouhým nosem od mudrce táhli.

A Diogen dál s filosofa klidem

žil sluncem šťasten na vzdor hloupým lidem.