Diogenovi v Elysiu!

Víš ještě, v sudě svém jak žil jsi ironicky

a smál se zahořkle, jak každý člověk malý,

ať žebrák nebo král, jsou všichni bídné nicky,

jak smysl života jim v hádanky se halí...??

Jak se svou svítilnou jsi s prázdnem přišel vždycky

hledaje člověka, ač všichni se ti smáli...??

A přec jsi neodkryl ten věčný problém lidský.

A tenkrát před věky přec milovati znali

a světu vládla přec ve spolku s Krásou Síla

a poesie říš, to Hellas byla sama,

a víno pili jste – tvůj člověk nepřišel.

Ó věř mi, snaha tvá by podnes marna byla.

Dnes teprv, bláhový, ač elektřina známa,

a v každé druhé vsi – bysi ho nenašel...!